Loudání českou krajinou je cyklistický závod bez podpory, kterého jsem zúčastnil už potřetí v řadě a letos nejméně připraven, co se naježděných kilometrů týče. Do startu jsem měl najetých pouze 760 km, a to ještě po rovině a na štěrkoletu. Vzhledem k tomu, že si pro nás organizátoři nachystali těžší ročník (970 km s 18000m převýšením), nedával jsem si moc naděje, že bych zajel nějaké obstojné umístění. Za cíl jsem si kladl dojet, dojet v čase vítěze + 1/3 a podívat se po krásách naší republiky, protože kvůli covidu byla trasa plánovaná pouze na území ČR.

Bylo zvláštní, že nám Libča s Čépou před startem dali až moc indicií a nakonec s náhledem startovního čísla zveřejnili i obrys trasy. Nebylo už tak moc pochyb, kudy plus mínus pojedeme, ale zároveň to trochu ztratilo punc neznáma a napětí, kam nás letos zavedou. Další osobní zklamání bylo místo startu, protože jsem se celkem výjimečně pohyboval před startem kousek od Volar, vyvolal ve mně Čépa naději, když zveřejnil start v Budějicích, bohužel jak ukázal o chvíli později, jsou to Budějovice Moravské. Čekala mě tedy dlouhá cesta ze Šumavy na start. I kvůli zmatkům, kdy jsem odjížděl od kamarádů z chaty, se mi povedlo zapomenout připravené housky v lednici, ale hlavně desku mapníku. To jsem bohužel zjistil až ve vlaku. Začal jsem přemýšlet, zda by mi někdo z kamarádů nemohl pomoci ještě cestou na start, ale nakonec jsem se uchýlil k popelnicové verzi.

Při přestupu v Okříškách jsem měl asi čtvrt hodiny času, takže jsem vyrazil na lov do popelnic. Bohužel v plastu jsem nenašel nic, co by se dalo použít, ale aspoň v papíru jsem našel super krabici, ze které jsem si odtrhl základ desky, a doufal, že na startu nám dají mapy zase v deskách, které připevním spolu s kartonem fofrpáskami k mapníkové základně. Když jsem trochu zklamaný nastoupil do vlaku, potěšil mě další příchozí, kterým nebyl nikdo jiný než Zeebee, se kterým jsem jel loni docela velký kus cesty. Bylo to skvělé, protože nám společná cesta utekla velmi rychle. Ještě ve vlaku jsem dobalil poslední věci a snažil se dofouknout pláště. To jsem ale netušil, že u zadního kola nastane problém u ventilku, kolem kterého začalo stříkat mlíko. Dost to ve mně hrklo, protože podobný problém jsem měl i loni a musel jsem nakonec dávat duši. Naštěstí pomohlo ještě trochu utáhnout matici kleštěmi a ventilek držel.

Ladění alternativního mapníku z kartónu a desek. Prořízlá místa jsem preventivně podlepil gafou a doufal, že se nerozšklebí v průběhu závodu (foto: Jakub Kozák)

V Moravských Budějovicích byl start v Bowling Sport Baru, kde pro nás nachystali hotovky, a tak jsem si mohl dát ještě před startem pořádnou večeři! Bylo skvělé vidět spoustu známých tváří plných úsměvů. Já se chvílemi trochu bál o mapník, ale nakonec si myslím, že jsem ho vyladil více než dobře a byl až překvapivě praktický.

Poslední přípravy před startem (foto: Jakub Kozák)

Jako již klasicky byl start naplánovaný na 22 h, ale díky Marglovi a jeho problémům s telefonem a trackovací appkou MapCatch jsme se ještě nějakou chvilku zdrželi a závod rozjeli asi o čtvrt hodiny později.

Margl a jeho trable s telefonem. Paradoxně zrovna Margl, který je při přípravě důkladný a vše si ozkouší předem (foto: Jakub Kozák)

Má strategie pro první noc byla stejná jako předchozí ročníky. Zkusit se chytit čela aspoň na první kilometry a v průběhu noci se začít propadat do pomalejších skupinek, které uvisím bez nějakého extra vyčerpání. Čelo jelo jako klasicky rychle, ale nejeli úplnou kudlu, a tak jsem se držel na špici až do nějakého 30. kilometru, kde jsem se potřeboval vyčůrat a už jsem je nedokázal do kopce dotáhnout. Kolem 65. kilometru za Lukovem mě dojeli Vajda a Zeebee, se kterými jsme valili až do svítání. Čelo jsme měli jen necelou půl hodinu před sebou a šílené roviny mě utavily. Asi kdybychom jeli v háku a pomáhali si, šlo by to líp. Při svítání jsem se od kluků oddělil a nechal je jet, protože mi bylo jasné, že tohle tempo dlouho nevydržím.

U Nového Přerova, kde jsem ještě před čtyřmi dny jezdil na kole, jsem si musel dát malého šlofíčka. Lehl jsem si na lavičku a vzbudil mě až budík o 20 minut později. Tělo evidentně nebylo v úplné pohodě, protože mi byla velká zima i přes vycházející slunce. Těšil jsem se, až se dostanu do Mikulova, kde jsem věřil, že najdu nějaké dobré občerstvení a doplním energii po probdělé noci.

První jídlo, na které jsem v Mikulově narazil, byla pekárna, kterou jsem velmi ocenil, a nakoupil plný pytlík sladkého pečiva k snídani. Bohužel při jezení jsem nešikovně upustil telefon z asi 30 cm na zem a mému jinak velmi spolehlivému Samsungu A3 se rozbil displej. Spodní část byla zakrytá bílým obdélníkem a zbytek displeje byl jak kdyby překrytý zeleným nádechem, přes který nešlo na slunci skoro nic vidět. Říkal jsem si, že je to pech, ale nějak s tím dojedu. Bohužel ještě než jsem dojedl zbytek snídaně, se v pravém dolním rohu objevila malá fialová skvrna a v tu chvíli jsem si říkal, že je zle. Přes tu skvrnu nebylo vidět opravdu vůbec nic.

Nezbylo nic jiného než se smířit s tím, že jsem nešika, a pokračovat dál. Hned po Mikulovu vedla cesta přes Dívčí hrady. Netušil jsem, že na jižní Moravě bude takových brutálních tlaček, ale zase ta příroda za to stála a aspoň jsem nechal odpočinout zadku po těch dlouhých rovinách. Kór když ještě další jsou před námi.

Pohled od Děvína na Sirotčí hrádek

Cesta vedla po víceméně, pro mě, známých cestách. Dokonce si troufám říct, že třeba 1/3 jsem právě projezdil před čtyřmi dny o víkendu. Cestou jsem se dost míjel s Tomem Navrátilem, kterého mám zafixovaného jako skvělého a enormně rychlého jezdce. Asi mu taky nesedělo úplně to šílené vedro, kterému na rovinách a ve vinicích nebylo kde utéct. Sice jsem člověk vedro nesnášející, ale byl jsem raději, než kdyby pršelo. Mé zkušenosti s viničnými cestami za deště nebo po něm jsou jen negativní a dokázal jsem si představit, jak bychom se zde dokázali zaseknout na dost dlouhou dobu.

Cesta rychle ubíhala a kilometry naskakovaly. Bohužel stejně tak naskakoval fialový flek na mém displeji a brzy jsem neviděl spodní 1/5 displeje. Jedinou výhodou bylo, že s rozšiřujícím se fialovým flekem se displej odbarvil a neměl zelené podbarvení. Co ale zelené bylo, byl neuvěřitelné dlouhý Ždánický les, který byl v tom vedru velmi příjemný a zároveň jezdivý.

Někde za Ždánickým lesem si na nás počkal Kuba, který mi udělal takovou parádní fotku (foto: Jakub Kozák)

Jen co jsme dokončili sjezd, přišla tlačka nahoru, kde byl Kuba zase připraven (foto: Jakub Kozák)

Opravdu to frčelo rychle a před soumrakem jsem viděl, že jsem pokořil 300 kilometrů během méně než 24 h. To byla velká vzpruha, protože je to skoro 1/3 celé trasy. Trochu jsem se zalekl, když jsem viděl, že vzdálenost máme sice super, ale výškových metrů jen něco kolem 5000, tedy o více než 1000 m méně, než bychom v průměru měli mít. Bylo tedy jasné, že další část cesty bude trochu náročnější.
Abych se na tu náročnost připravil, rozhodl jsem se to relativně brzo zapíchnout v nějakém přístřešku. Na mapě jsem si vyhlédl dva u přírodní památky Kozel. V prvním přístřešku byli bajkeři, dokonce i s bikepackery, ale ne Loudalové. Byli to kluci, co si jeli pouze vyzkoušet výbavu na Míle, a tak jsme společně jen chvíli poklábosili, ale jel jsem o přístřešek dál, protože mi bylo jasné, že oni se budou veselit, a já potřebuji spát. Sjel jsem tedy o pár výškových metrů níže, kde už byl Aleš s Milanem, ale naštěstí jsem se ještě vešel na stůl a v klidu se tak vyspal.

Ve 4 h ráno, po necelých 6 h spánku jsme se vykopali ze spacáků a začali stoupat po zelené turistické nahoru. Cestou do poutního města Velehrad si pro nás Čépa nachystal nějaké pěkné tlačky, a tak mi ráno nebyla aspoň zima. Bohužel telefon se dost horšil a já věděl, že není jiná možnost, než někde koupit nový. V Chabaních mě dvakrát předjeli policajti, a když se vraceli, zastavil jsem před nimi, abych se jich zeptal na nějaký možný elektro krám ve Velehradě, protože na svém telefonu jsem viděl pouze horní lištu s baterkou a časem. Zklamali mě, že ve Velehradě nic nebude, ale že kousek je Staré Město a Uherské Hradiště a tam určitě něco bude. Je to sice zajížďka, ale nedá se nic dělat, protože s telefonem, kde nevidím nic, jen těžko dokončím.

Ještě ve Velehradu jsem potkal Haňuli, od které jsem zavolal Libčovi a nahlásil, že nevzdávám, ale jen odbočuji pro nový telefon. Příjemné bylo, že cesta z Velehradu vedla po vedlejší cyklostezce, ale horší bylo, že i přes zajížďku jsem měl stále dost času do 9 h, kdy krámy měly otevírat. Dal jsem si tedy v cukrárně po cestě aspoň větrník a vyrazil skrz Staré Město do Uherského Hradiště k nákupnímu centru, kde má být Planeo elektro. Trochu jsem se bál, co udělám s kolem, protože dovnitř mě s ním nepustí, nemluvě o tom, že už taky moc nevoním, a venku jsem se bál, že mi ho někdo obere nebo vezme úplně.

Když už člověk sjede z trasy, byl by hřích si nedát pořádnou snídani

Naštěstí když jsem přijížděl k nákupnímu centru, viděl jsem obchod s názvem Mobilárna. Zajel jsem tedy tam a byla to dobrá volba. Nejen že jsem mohl nechat kolo přivázané přímo před krámem, ale pán mi ochotně otevřel i před oficiální otevíračkou. Z nabídky všemožných telefonů jsem si vybral jeden z nejlevnějších Xiaomi Redmi 9a za 2300 Kč. Pan majitel byl tak skvělý, že mi přelepil i Quadlock držák, takže jsem mohl mít telefon na řídítkách a nemusel jsem ho neustále vyndávat z kapsy. Během operace jsem nainstaloval MapCatch a zajistil, aby telefon i při sporo režimu trackoval mou trasu.
Co se ale nepovedlo, byl fakt, že jsem neměl čím zaplatit. V hotovosti jsem tolik neměl a platební kartu jsem měl ve starém telefonu, do kterého se po vyndání sim už nepřihlásím, protože displej byl jedna velká fialová skvrna. Zkusil jsem to párkrát na blind, ale samozřejmě neúspěšně. Jelikož jsem chtěl šetřit gramy, nevzal jsem si s sebou klasickou kreditku se slovy: „To není třeba, stejně všude platím mobilem.“ Po chvíli bádání, co s tím, jsme vymysleli, že jim to pošlu převodem. Jelikož platba neproběhla ihned, nechal jsem na sebe kontakt a vyrazil zpátky na trať. Nějakou chvilku mi návrat trval, ale větší dobu mi trvalo sžít se s novým telefonem. Neustále se mu nelíbilo pouzdro a displej se sám zapínal a vypínal. Bál jsem se, že se tam rychle vybije baterka a nebudu dělat nic jiného než dobíjet. Snažil jsem se tedy tomu nějak zamezit v nastavení, ale neúspěšně.

Zajímalo by mě jak dlouho takový choroš roste, tenhle totiž vypadal úplně čerstvě

Nezbylo než se s tím levným telefonem smířit a brát to jako vlastnost a ne jako chybu. Celou anabází ohledně telefonu jsem ztratil něco málo přes 3 h a zase se mi podařilo minout Tondu a Metúda, se kterými se vždy dobře povídá a kteří dojíždějí startovní pole odzadu, protože první noc spí a vyrážejí brzo ráno. Co jsem ale neztratil, byla motivace a chtěl jsem celou ztrátu dohnat. Rozhodl jsem se tedy, že dneska zkusím vynechat oběd a najím se jen ze sámoškových zásob nebo benzinky, abych ušetřil čas.

I přes vedro se mi šlapalo hezky a další motivací byla rodina u rozhledny Brdo, která Loudalům fandila, přestože neměla přímé napojení na někoho ze závodníků. Potěšilo mě, že o tom závodu ví i někdo jiný z běžných smrtelníků. Kde začalo ale přituhovat, bylo před obcí Kvasice, kde modrá turistická evidentně byla dlouhá léta nepoužívaná a byť byla označená hezky, tak byla kompletně zarostlá vysokou trávou a kopřivami. Byl jsem rád, že jsem se pohyboval až ve druhé dvacítce, a tak cesta byla prošlapaná a já pouze sem tam dostal žahanec od kopřiv. Nedovedu si představit, že jsem první a prošlapávám takovou cestu. Aby toho nebylo málo, tak velmi podobný terén nás čekal i za obcí mezi poli. Mohl bych si stěžovat, ale já tvrdím, že tohle jsou ty správné loudací cesty a hlavně musíme Čépovi nějak vydělat, když má tu firmu na obnovu nepoužívaných turistických cest.

Cesta podél vody, která zde do prvního Loudala byla zapomenutá

Kroměříží jsem jen profrčel a podél vody do Kojetína se zase vysokou trávou prodíral. Za Kojetínem byla odbočka z trasy pro další mapové listy. Ty byly uskladněné u Roberta Kantora a byl jsem rád, že si je nemusím vést celou dobu sám. Celkem totiž letos bylo 124 mapových listů, což samo o sobě je nějaká váha a hlavně místo, kde ty listy musí člověk uschovat. Robert si pro nás kromě mapových listů připravil i gulášek a plnou lednici vychlazeného piva a birelů. Takový malý ráj před půlkou cesty! Nedivím se, že se leckterým od Roberta nechtělo. Jeho pohostinnost byla neuvěřitelná a mně, kromě jídla, pomohl velmi i s mou finanční situací. Půjčil mi 2000 Kč, abych měl peníze do cíle, když nemám tu kartu, a já mu peníze pošlu na účet. Tohle byla velká pomoc, protože se 600 Kč po kapsách bych možná ani na rohlíky nedojel. Díky moc, Roberte!

Ke Svatému Kopečku to byl zase fofr, ale nechtěl jsem tam v žádné hospodě stavět, protože jsem měl jak večeři, tak snídani s sebou v brašně a doufal jsem, že to dokážu dotáhnout někam, kde se v klidu vyspím a najím. Těch míst po setmění moc nebylo, takže jsem si nakonec vytlačil žlutou turistickou kolem vodopádu Pod Vráblem, abych se dostal do Pohořan na dětské nebo fotbalové hřiště, kde se dá většinou dobře přespat. Nebyl jsem sám, kdo měl ten nápad. Aleš Melichařík, který byl přede mnou už u fotbalového hřiště, hledal zásuvku na dobíjení a měl rozložené krásné spaní pod stříškou. Chvíli jsme poklábosili, abychom to oba spokojeně zalomili a nechali se předjet klasicky Indiánem, který skoro nikdy nespí.

Klasické potkání se s Indiánem, vždy ho předjedu přes den a on mě předjede v noci a takhle se to opakuje několik dní za sebou

Ráno jsem natlačil svůj oblíbený makový závin Ölz, kde je víc máku než těsta, a vyrazil vstříc dobrodružství ještě chvíli před Alešem, který se tak rychle nezabalil. Ráno byla všude rosa a zima, takže jsem na sebe navlíkl vše, co jsem měl po kapsách dresu, a vyrazil vstříc do údolí říčky Bystřice. Cesta se krásně klikatila, sem tam zvedala a sem tam se zvedala tolik, že i tlačit bylo málo a kolo muselo na ramena. Odměnou ale byly nádherné výhledy do zalesněného údolí, ale i technické zajímavosti v podobě dvojitého mostu před Jívovou. Ta modrá turistická byla výživná až do konce a ještě před Domašovem byla velká spousta nošení, tahání a tlačení kola. Prostě Loudání jak se patří.

Před Dalovem se mi stala milá věc, kdy přede mnou běžely dvě zrzavé kočky, a teprve když jsem je dojel, jsem zjistil, že to nejsou kočky, ale liška s liščetem. Běžely se mnou asi 100 m, než zaběhly do pole. Na benzínce jsem si koupil drobné zásoby a těšil se na sjezd do Horního Žlebu. To jsou takové ty cesty za odměnu. Pozvolně svažující se cesta, kde s mírným šlapáním jedete 30 km/h a najíždíte kilometry zadarmo. Po nádherném sjezdu přišel samozřejmě pěkný kopec, ale ten se odměnil v podobě zmrzliny a Štramberských uší v bývalé kapli v Křížově. Na Sovinci jsem si chtěl dát ještě frgál, ale paní z jarmarku mi nechtěla prodat pouze ¼, takže jsem jel trochu zklamaný dál.

Pomalu ale jistě jsem se blížil k Rešovským vodopádům, kde jsem se ale ocitl v nejblbější možný čas. V sobotu kolem poledne zde bylo milion lidí a dostat se k vodopádům znamenalo jet z kopce krokem a ještě snášet nepříjemné pohledy lidí. Když jsem se dostal k samotným vodopádům, čekalo mě nemilé překvapení. Cesta se změnila a z lesní cesty se uhnulo na kameny podél vody a z kamenů na dřevěné schody podél vodopádů. Bylo to tam opravdu moc hezké, ale s plně naloženým kolem na zádech to nebylo pravé ořechové. Nejvtipnější situace nastala, když jsem šel po úzkém schodišti a potřeboval jsem předejít selfíčkáře. Ti na celé vodopády zakřičeli „pozóóór cyklista“. To spustilo u mnoha lidí hurónský smích a ukázalo spoustu nechápavých pohledů, jak je možné, že zde po kamenech jede cyklista. No, moc rychle jsem nejel, ale byl jsem rád, že mi lidé aspoň uhnuli, když bylo třeba.

Přibližně v těchto místech se ozvalo „pozóóór cyklista“

Prostupnost Rešovských vodopádů s kolem byla trochu ošemetná

Z kvalitního loudacího úseku nás Čepa vyslal po neznačených silnicích na Mladoňov. Cestou jsem dohnal Indiána, který mě zase zásobil kvalitními historkami z předchozího dne. Co nás ale oba dost zarazilo, byl Závod míru juniorů, kde jsme se napojili na hlavní silnici a kolem nás jezdili pořadatelské motorky, doprovodné vozy a policejní auta. Pořadatelé mě nechali jet, ale s tím, že se musím cestou uklidit. Byť to bylo do kopce, tak jsem celkem valil a snažil se pelotonu ujet. Jednomu z organizátorů jsem tvrdil, že jim uvisím, ale moc mi nevěřil. Už jsem byl skoro v Mladoňově, když se vedle mě rozhoukala siréna policejního auta a byl jsem donucen asi 500 m před krajem vesnice zahnout do křáků a uklidit se. Trochu mě to štvalo, protože to bylo z kopce a ještě další tři minuty jsem čekal, než se závodníci v úniku objevili na horizontu. Trvalo to celkem dlouho, troufám si tvrdit, že dohromady tak 20 minut než projela všechna potřebná vozidla za pelotonem. Bohužel mezitím se přiblížil černý mrak a začalo hřmít, takže jsem si říkal, že bych v Mladoňově nakoupil zásoby nebo se najedl v hospodě, ale to jsem netušil, že ani jedno není otevřené, a tak jsem zbytečně zklesal spoustu výškových metrů dolů, abych je pak naprázdno šlapal nahoru.

Je vidět, že jezdit nalehko se vyplatí. Jen zapomněli odbočit na Volyňské skály

Bylo dost velké vedro a začalo pršet. Netušil jsem, jak moc vydatný déšť bude, a ještě jsem se bál, že na Volyňských skálách bude moc kluzko. Raději jsem se před odbočkou na Volyňské skály ukryl v zastávce. Jak se zanedlouho ukázalo, bylo to zbytečné. Pršelo krátce a věřím, že při tom vedru bych rychle uschnul. Hlavně při tlačení do kopce jsem se brodil mokrým borůvčím, takže mokro v botách jsem měl stejně a kvůli dusnu jsem byl zpocený úplné stejně, jako kdybych zmoknul.
Cesta přes Volyňské skály byla krásná a značkaři se řídili heslem, že zážitek se musí zažít, takže turistická značka vedla přes všechny skalky a skály. Některá místa byla celkem náročná, ale nic extra nebezpečného. Jediné, čeho jsem se obával, bylo stejné tlačení i dolů, a to se naštěstí nestalo.

Nádherná hřebenovka po zelené

V Šumperku jsem dost marně hledal nějaký krám a hospodu, takže jsem nakonec skončil u kebabu, kde mě trochu zklamali, a potvrdilo to můj pocit z celého dne, kdy jsem dělal jedno chybné rozhodnutí za druhým, a troufám si tvrdit, že dohromady to mohlo dát tak 4 h promarněného času, který nebyl ani odpočinkem, ale ani pohybem vpřed. Za Šumperkem nás čekala parádní tlačka k rozhledně Háj. Odtud se mi už vůbec nikam nechtělo, ale říkal jsem si, že musím toho času využít na maximum a dojet co nejdál, když se mi ten den tolik nepovedl.

Hlava i přes tíhu špatných rozhodnutí fungovala celkem dobře, a tak jsem krájel kopec za kopcem, až jsem se dostal za Štíty, což je mimochodem krásné městečko, a začal jsem koukat do mapy, kde bych mohl přespat. Žádné turistické přístřešky na mapě nebyly a mraky nad hlavou nepřály spaní pod širákem. Když jsem se blížil k Samotám, byli venku ještě lidé z jedné chaty. Šel jsem je poprosit o vodu, abych ráno nemusel někde shánět, protože jsem měl už pouze jeden bidon. Ukázalo se, že to jsou moc milí lidé a krom vody mi nabídli i rum, který jsem odmítl, ale přístřešek nad hlavou v podobě zahradního domku jsem neodmítl. Kromě střechy nad hlavou jsem mohl i dobít powerbanku a čelovku, což bylo super, protože jsem věděl, že díky tomu vydržím do konce Loudání úplně s přehledem.

Parádní střecha nad hlavou na Samotách za Štíty

Rovnou večer jsem se s nimi rozloučil, protože jsem si nastavil budík na 3:20 a bylo mi jasné, že už se s nimi ráno nerozloučím.

Ráno jsem vstával tak brzo, abych si trochu spravil chuť po včerejšku, který se mi úplně strategicky nepovedl. Ráno už bylo hezky vidět, ale louky, po kterých se jelo, byly plné rosy a vysoká tráva mě pěkně zmáčela. Byla mi zima a každý drobný sjezd mi tepla jen ubíral. Cesta rychle ubíhala, slunce se dralo nahoru a já zase jako předchozí den stíhal Indiána, který v noci zase skoro nespal. Dohnal jsem ho skoro u rozhledny Mariánky, ale zlákal mě čistý chemický záchod, kde jste s otevřenými dveřmi měli krásný výhled do kraje. Jen jsem doufal, že takhle brzo ráno mě tam nikdo nenačape.

Nikdo mě nenačapal, ale já začal mít trochu obavu z chybějícího jídla. Krom všech špatných rozhodnutí, které jsem včera udělal, jsem udělal jednu opravdu velkou chybu. Dnes je neděle a všechny obchody mají zavřeno a já mám poslední dvě sušenky a jsem na cestě od čtyř od rána. Nejdříve jsem si sušenky chtěl šetřit, ale postupem času nebylo zbytí a začal jsem si je dávat místo snídaně. Co vám budu povídat, moc mi to nestačilo. Při pohledu na další mapové listy jsem trochu doufal v Dlouhou Třebovou, ale jen do chvíle, než mi došlo, že si to pletu s Českou Třebovou, kam bych si musel cirka 5 kilometrů zajet. No, když jsem zjistil, že tam nic není, rozhodl jsem se pokračovat a doufat v nějaké chataře, kteří budou snídat štrůdl na terase a rádi se o něj se mnou rozdělí.

Parádní výhledy a doufání, že ty mraky nechám za sebou

Samozřejmě nikde nikdo nebyl. V Řetové jsem jel kolem fotbalového hřiště, kde takhle nezvykle ráno byli lidi, a já si říkal, že by tam mohli mít nějaké tatranky. Ukázalo se, že na hřišti je asi šest chlapů ve značně podroušeném stavu, protože jak mi později řekli, slavili třicátiny jednoho z nich. Sice ve svém kocovinovém stavu moc nechápali, proč se takhle trmácím na kole, ale rozdělili se se mnou o zbytky řízků a obložených talířů z večera. Spořádal jsem tak 400 g řízků, zajedl okurkou a cuketou a cítil se šťastně, že můj žaludek už nekručí hlady. Ještě mi poradili, že majitel nedalekého penzionu má sice až od 11 h, ale už před hodinou se stavoval u nich na hřišti, takže tam bude a prý mi něco dá. Tyhle nenadálé zážitky miluju a je pravda, že Loudání je přitahuje.

Fotbalisti nekecali a opravdu jsem v Řetové v restauraci Mandl dostal polévku a malinovku. Prý přede mnou byl už jeden, z mapy jsem věděl, že to je Alda, a hlavně už tu spala jiná skupinka. Prý nějaké „mládě“, dredař a další dva a ten jeden, že je úplný blázen, že jel na nějakém krosovém (čti štěrkolet) kole. Potvrdil jsem, že jsou to blázni a šlape jim to lépe, než mě. S břichem plným řízků a polévky jsem se vykopal dál, ale díky vnitřní obavě, že mi zase dojde jídlo, jsem zastavil u občerstvení na Kozlovském kopci, což bylo zbytečné, ale pro klid v duši jsem se nafutroval ještě tam a říkal si, že odteď do Poličky mi zásoby musí vydržet.

Cestou jsem stíhal Aldu, což je zkušený Loudal, ale fakt, že ho dostihnu před Poličkou s kolem na zádech, jsem nečekal. Vůbec jsem nechápal, co se stalo tak vážného, že to kolo Alda nemůže aspoň tlačit, a teprve když jsem se blížil, jsem začal chápat, že ten rám nemá úplně správný tvar. Alda zlomil zadní stavbu u svého „eRBéčka“. Bohužel zcela neopravitelné. Žádnou pomoc nechtěl a jen se musel dostat na nejbližší silnici, kde ho vyzvedne kamarád. Prý zkusí sehnat náhradní kolo a dojet.

Alda a jeho RBčko

Tohle asi klackem neopraví

Já jsem tedy valil do Poličky, kde jsem se po dvou né úplně gurmánských dnech těšil na pořádné jídlo. Předchozí Loudalové posílali nějaké zprávy o hospodě za rybníkem, kde mají dobrá žebra. Nevím, zda jsem narazil na tu pravou, ale v Herešově krčmě žebra měli a ještě se dalo sedět ve stínu na zahrádce s kolem na dohled. Co více si Loudal může přát. Při čekání na jídlo jsem koukal, kde jsou ostatní a zároveň jsem hledal krám, kde bych v neděli mohl nakoupit, abych nemusel už nikde stavět a měl i snídani. Na mapě jsem viděl Vaška a Haňuli, o kterých jsem myslel, že jsou daleko přede mnou. Oni však byli v jediném otevřeném krámu, v Penny marketu. Když jsem dojedl výtečná žebra s polévkou, vydal jsem se do Penny taky. Překvapivě jsem je tam ještě našel. Vašek byl bohužel trochu uvařený ze sluníčka a ještě řešil zadní brzdu, která někdy nebrzdila, někdy zase moc. Bohužel jsem prošvihl čas, kdy tam Vašek s Hankou byli, takže jsem měl trochu strach o sice zamčené, ale plně nabalené kolo před Penáčem, kde se střídala velká spousta lidí. Mám raději ty nákupy v menších krámech, kde je to rychlejší a kolo může být občas i pod dozorem.

Výtečná žebra, na které jsem jel ještě zbytek dne

Kolu se naštěstí nic nestalo a já k němu přišel s plnou náručí jídla a pití. Měl jsem velké oči, takže se mi vše nevešlo na kolo a musel jsem co nejvíce ujíst a upít. Normálně s tím problém nemám, ale po těch žebrech to byl celkem výkon. Ve spěchu jsem ještě zapomněl koupit tužkové baterky, které mi už v GPS došly. Stavil jsem se tedy ještě na kraji Poličky na benzince, kde jsem je jen rychle koupil a frčel dál stíhat Vaška s Hankou a možná i Zbyňka, se kterým jsem jel den nebo dva zpátky a teď chytil druhou mízu a jel jako drak.

Cesta vedla krásnými lesy přes Malé a Velké Perníčky, což byla taková předzvěst Malinské skály, kam vedla prudká cesta plná balvanů a kořenů. Nebylo to úplně jednoduché a kvůli tomu, že to zde neznám, jsem se po dosažení vrcholu bál, že další 4 kilometry do Devíti skal budou vypadat stejně. Naštěstí to tak nebylo. Cesta byla jezdivá, místy dost technická, ale nic, co by se na celopéru nedalo.

U Devíti skal jsem potkal Vaška s Hankou, oba v dobré náladě, jak je většinou zvykem. Ještě než jsme se vydali na cestu, tak jsem si vyběhl na skálu, abych se podíval na Čépou slibovaný výhled. Bohužel jsem netrefil tu správnou skálu a už při výstupu mi přišlo, že je to celkem exponované a v cyklo tretrách to není úplně bezpečné. Ty správné výhledy byly na vrcholku vedle. Vydali jsme se společně dál, aby nás v půlce kopce překvapil Čépa, který na nás čekal s foťákem. Vypadal víc prošitě než my, ale humor ho neopustil a jako vždy si rád popovídal o trase.

Posilnění Čépovou návštěvou jsme frčeli dál. Musím říct, že bylo dost osvěžující po cirka dvou dnech, kdy jsem jel víceméně sám, jet v nějaké skupince a aspoň chvíli nemuset mapovat. Vašek je zkušený navigátor a bylo fajn si chvíli jen užívat a nekoukat furt do mapy. Je pravda, že pár kufrů díky zapovídání bylo, ale nic, co by stálo za řeč. Neměli jsme žádné úchvatné tempo, ale já jsem si aspoň trochu odpočal. Předchozí dva dny mi přišlo, že se stále honím, a nyní jsem mohl zvolnit a jet takovou pohodičku. Zároveň jsme věděli, že je před námi obávané údolí Doubravky, kam je v současné době dokonce zakázaný vstup kvůli popadaným stromům a asi to nebude žádný med s kolem na zádech.

Hanka s Vaškem

Před obávaným údolím jsme se ještě posilnili v občerstvení u Hrocha, kde jsme zprasili skoro vše, co měli v nabídce. Zároveň, díky tomu, že svět je malý a o náhody tu není nouze, jsme potkali nabaleného koloběžkáře, který nejel Loudání, ale jiný bikepackingový závod Dokola. No už to holt není pro pár lidí, ale stává se z toho regulérní „masový“ sport.

S plným břichem a dobrou náladou jsme s Vaškem a Hankou vyrazili na naučnou stezku údolím Doubravky. Na začátek nás uvítaly řetězy a drobná ferrata, kterou nošení kola teprve začalo. Díky tomu, že jsme do údolí vstoupili už za hluboké tmy, neměli jsme problémy s turisty nebo kýmkoliv, koho bychom svým počinem mohli naštvat. Ze zpráv jsme věděli, že na to všichni upozorňují a někteří i nadávají, ale zároveň jsme věděli, že dost často to není tak žhavé, jak se může zdát. Vždy záleží, zda se do podobného úseku dostanete vyloudaní, odpočatí, najezení a v jakém jste celkovém rozpoložení. Nechci tvrdit, že to bylo úplně jednoduché. Některé části údolí byly opravdu těžké, ale nemůžu říct, že by to bylo nebezpečné. Ani v noci nebyl problém, samozřejmě s velkou dávkou opatrnosti, projít bez jakékoliv újmy. Bylo to relativně dlouhé, protože nám to trvalo necelé 2 h, ale to na 4,5km úsek není zas tak zlé. Co mě ale osobně překvapilo, byly navazující náročné tlačky.

V jednom bodě Vašek hlásil, že Zbyněk spí někde blízko nás, ale vzhledem k tomu, že to bylo zrovna v údolí, kde byla šílená zima a rosa, tak se nám to moc nezdálo. My jsme si to šinuli už dost pomalým tempem dál a někdy kolem 2 h ráno jsme se rozhodli pro rychlý 2h spánek pod Lánskou (Navrátilovou) lípou, která poskytla jistotu suchého spaní bez rosy. Vašek hrozně chrápal a na chvíli ve vedlejším statku začal za vraty štěkat pes, ale nakonec jsem taky usnul. Jediné, co si pamatuji, že kolem nás někdo projel (jak se později ukázalo, byl to neúnavný Indián), ale chvíli poté už jsme i my vstávali.

Vaškovi se moc nechtělo, ale s Hankou jsme se sbalili celkem rychle a vyrazili tlačit po šíleně rozježděné cestě od lesáků na vrchol Spálava. Zprvu mi nebylo úplně dobře od žaludku, ale stačilo se začít hýbat a tělo se pomalu, ale jistě dávalo do kupy a začalo zrychlovat. Asi i kvůli tomu, jak jsem byl unavený, mi byla velká zima a u Seče jsem drkotal zuby. Když jsme před 5. hodinou ráno projížděli kolem přehrady a viděl jsem v té zimě sedět rybáře na břehu, problesklo mi hlavou: „To by se mi tak chtělo sedět na rybách v téhle zimě, to jsou ale blázni.“ Pak jsem se zarazil a uvědomil jsem si, že to samé, né-li něco horšího si musí oni myslet o nás. Raději jsem se tedy soustředil zase na cestu a nechával tělo pomalu prohřívat prvními slunečními paprsky. Za Sečí jsme dohnali Indiána, který chtěl jít spát, ale nakonec jsme ho nějak probudili a vyrazil s námi dál. Byl překvapený, že jedeme celkem pomalu. To ve mně trochu hlodalo, protože jsem se chtěl dostat do cíle v limitu, který byl dnes do 22:36. Bohužel mi stále nebylo úplně nejlépe a necítil jsem se na to, abych se od skupinky trhnul a začal do toho dupat.

Skoro si někdy říkám, že by se dalo jet jen podle pobytových známek Loudalů

Cesta ubíhala, ale kromě jedné zapeklité zelené turistické, kde mi jedna větev málem urvala helmu i s hlavou, se nic extra nedělo. Musel jsem se sice pak vracet pro ztracenou čelovku, kterou větev nakonec jako jedinou sundala, ale to bylo veškeré dobrodružství. Začalo mi být už konečně trochu lépe a i tělo už bylo v nějakých provozních teplotách. Novou mízu do naší skupinky dodal Zbyněk, který nás rychle dohnal. Prý spal o cirka 0,5 h víc než my a ještě startoval ze vzdálenějšího místa, ale dojel nás opravdu celkem záhy. To pro mě byl impuls, abych se od Vaška s Hankou a Indiánem trhnul a vyrazil se Zbyňkem. Doufal jsem, že díky tomu dokážu stihnout limit.

Zbyněk je zkušený bikepacker, který má za sebou i Tour divide, což je 4400 kilometrů dlouhý závod napříč USA. Evidentně mu konec závodu sednul a valil rychle. Spolu jsme se stavili v krámu, kde jsme dokoupili nějaké zásoby jídla a vody, a vyrazili dál. Než jsem se dostal do tempa, tak jsem byl rád, že Zbyňka vůbec stíhám. Ještě jsem si nebyl jistý, jak je to s jízdou v háku, a tak jsme se raději domluvili, že pojedeme tak, abychom toho nevyužívali. Bohužel jak jsme se později dozvěděli, tak jsme byli hlupáci a měli jsme to na ty nekonečné roviny, které nás zavedly do Podkrkonoší, využít. Jelo by se o dost snáz.

I přes nehákování jsme krájeli jeden mapový list za druhým, až nám kapsy dresů praskaly ve švech z toho, jak byly plné papíru. Asi jsem nikdy tak rychle neodeslal dvě po sobě jdoucí SMS (9:48 a 12:10). Rovinky byly neúprosné, ale naštěstí nám nefoukalo a kopce se blížily. Neustále jsme vyhlíželi nějakou hospodu po cestě, kde bychom dali oběd, než vjedeme do hor, ale nakonec nikde nic nebylo, a tak jsme zakotvili až v Ostroměři, kde bylo Bistro u Volejníků, kde měli hotovky a i hořické trubičky plněné šlehačkou. Holandský řízek s bramborovým salátem byl skvělý a ještě lepší byly ty hořické trubičky. Bohužel mám v Ostroměři ještě jeden dluh, a to je cukrárna přes ulici, která je údajně skvělá. My ale chtěli pokračovat a nebylo moc místa v žaludku na další zákusky.

Když jsme se blížili k Byšičkám, věděl jsem, že už se nám to krátí. Byšičky a okolí celkem dobře znám, byť ne na kole. V nedalekém Roškopově máme fotografické tábory a tento kraj mi tedy není cizí. Cestou jsme se bavili i o tom, zda jsme rádi, že se blížíme cíli nebo ne. Mám každý rok takové smíšené pocity, ale letos jsem se opravdu těšil domů, protože mě tam čeká malý synátor, na kterého jsem se těšil a vzpomínal po celou dobu Loudání.

Loudací technika se pro letošek moc nezměnila

Nebylo to úplně zadarmo, ale odkrajovali jsme kopeček za kopečkem, až jsme se dostali před Hostinné, kde nás dost vypekla červená turistická. Značku jsme nenašli a rozhodli jsme se důvěřovat GPSce v mobilu. To byla velká chyba. Cesta plná kopřiv a vysoké trávy byla všechno, jen ne snadná. Během chviličky se cesta začala vytrácet a já váhal, že ta cesta nevypadá jako vyšlapaná necelými dvaceti Loudaly před námi. Uprostřed cesty nám došlo, že jsme nepotkali jedinou turistickou značku, ale rozhodli jsme se pokračovat dál a nějak se těmi křáky a kopřivami podrat. Ujišťoval nás fakt, že minimálně pár lidí tu už před námi šlo. Když jsme vylezli na cestu, objevila se vedle nás normální široká cesta s turistickou značkou a nám nezbylo než si jen nadávat, jací jsme troubové. Očekávám za tenhle úsek loudalizaci, ale doufám, že kladnou.

V Hostinném jsme si před posledními kopci dali zmrzku, doplnili zásobu coly a vyrazili vstříc poslednímu velkému kopci, který nás zavede na vrchol Zlatá Vyhlídka. Bylo to posledních 20 kilometrů, ale s pěkným převýšením. Naštěstí velká část šla jet a něco bylo dokonce i po asfaltu, takže to utíkalo celkem rychle. Co mě vždy na koncích fascinuje je, jak reaguje tělo. Čím jsem byl blíž cíli, tím víc mě bolela kolena, která se během celého závodu ani jednou neozvala. Asi to vědomí, že za chvíli bude po všem, se rozhodla, že si už odpočinou. Ze Zlaté vyhlídky to bylo spíš z kopce a jen občas nějaká stojka, která se s rozjezdem dala vydupat celkem snadno a bez větší námahy. Při rychlých sjezdech jsem si užíval poslední kilometry a hlavně celopéro, které mi i po necelých pěti dnech dávalo pocit jistoty a sebevědomí.

V cíli na nás se Zbyňkem čekal uvítací výbor včetně Libči a předchozích závodníků. Bylo skvělé je všechny vidět a prožít tu euforii za doprovodu ostatních, potlesku, smíchu, piva a hlavně výborného guláše. Do cíle jsme dojeli v limitu, dokonce asi 3 h před limitem. Co na cílovce miluju, jsou ty historky, které si mezi sebou všichni sdílejí, ale i ty zkušenosti, které si tam lidé předávají. Mít možnost s Marglem probrat svoji výbavu a celkově tak prostě jenom být a bavit se. Být spokojený a šťastný z dalšího dokončeného Loudání.

Krom všech jsem v cíli měl i skvělé kamarády Zdendu s Terkou, kteří to odpoledne zabalili dřív v práci, aby mě mohli vyzvednout a dovézt i s kolem domů. To bylo neocenitelné, protože díky nim jsem mohl být ještě před půlnocí doma u Hanči a Matěje, na které jsem se moc těšil.

Doufám, že příští rok se zase dokážu dostat na start!

 

Díky moc, Libčo a Čépo!

 

Trocha čísel na závěr:

4d 22h 23m celkový čas

1 018 km ujetá vzdálenost

17 022 nastoupaných metrů

3d 2h 46m v pohybu

17h spánku

0 defektů

46 935 kcal podle Garminu