Již čtvrtým rokem se účastním bikepackingového závodu Loudání, který se koná už po patnácté! Při odtajňování propozic to vypadalo, že rok 2022 bude lehčím ročníkem, protože trať bude mít jen 750 km a lehce přes 19 000 metrů převýšení.
Loudání má své specifikum, že trať se dozvíte až dvě hodiny před startem. Letos nás nechali pořadatelé pěkně čekat i s místem startu, ale přiznám se, že mi to bylo vlastně jedno. Počítal jsem s čímkoliv, a nakonec nás Pražáky celkem mile překvapili, když se oznámil start v Kožlanech kousek od Rakovníka.
Letos jsem nájezdu moc nedal, ale mám naježděno aspoň tolik kilometrů, kolik má letošní trasa, to se mi loni nepovedlo. Co jsem ale oproti loňsku zvládnul, byla kontrola a umytí kola. Ještě jsem před startem prosil kamaráda, aby mi pomohl s brzdami, protože už byly zase dost zavzdušněné, ale jinak jsem měl vše přichystané jako nikdy.
Na start jsem měl původně vyrazit spolu s dalšími Loudaly vlakem, ale nakonec jsem zůstal ještě chvíli navíc s rodinou a vyrazil se Steldou, který jel autem nafotit start.
Na startu nám organizátoři zajistili teplé rizoto a spoustu pití, takže příprava na noční start proběhla na výbornou. Po krátké rozpravě o bezpečnosti, seznámení nás závodníků s tratí a v neposlední řadě připomenutí práce s trackovací appkou nám kluci rozdali startovací čísla, mapy a samolepky. Měl jsem radost, že lidé design chválili, protože ho dělala moje Hanča na poslední chvíli pár dní před startem.
Start byl jako již klasicky ve 22 h a jak bývá na Loudání zvykem, byla hned na začátku nějaká taškařice. Původně jsem myslel, že nás Čépa nažene do noční Javornice, která protéká hned vedle startu. To se nestalo, ale zato jsme startovali na –5. kilometru kvůli změně trasy. Takže jsme vlastně měli takový letmý start.
Jízda v noci má své kouzlo a úplně největší je to, když odstartuje 51 bláznů a za svitu čelovek a blikaček se žene nocí. Byl jsem mile překvapený, že tempo po startu nebylo úplně vražedné a dokázal jsem se v rámci rozumné tepovky držet čela.
I přes rozumnou tepovku se jelo svižně, a v rámci tohoto tempa mi noční mapování nejde. Snažil jsem se aspoň držet přehled, kde jsem na mapě, ale výběr té správné odbočky jsem nechával na jiných profících, kteří to zvládají bravurně. Jen párkrát jsme si zajeli, ale naštěstí nikdy nijak super daleko.
V rámci čela jelo 15-20 lidí, se kterými jsem se udržel asi 55 kilometrů. Osudnou se mi stala jedna odbočka, kterou jsem blbě zmapoval, a postupné zrychlující tempo skupiny způsobilo, že jsem je už nedocvakl. Zůstali jsme v menší, ale stále neméně rychlé skupině Zeebeeho, Honzy, Křendy a Brendana. Chvíli jsme se ještě ve vražedném tempu snažili čelo dotáhnout, ale už se nám to nepodařilo.
Šlapalo se nám s klukama dobře. Párkrát jsme někde udělali malý kufr, ale náskok čela nebyl nijak extra velký a z noci se stával postupně den. Většinou mám nad ránem krizi, protože při svítání se mi začíná chtít nejvíc spát. Pokusil jsem se to tedy překonat žraním. Hanča mi doma přichystala tortilly plněné mletým masem a zelím. To byla, panečku, snídaně!
Asi nikdy nezjistím, zda to bylo těmi tortillami, ale spát se mi nechtělo, a tak jsem si ráno dost užíval.
Bylo super jet v téhle skupině, protože se člověk zase hodně přiučil. Zeebee byl tahoun skupiny, co se týče minimalizování zbytečných prodlev. Byl na nás přísný, ale i díky němu jsme neustále jeli a měli jsme naplánovanou zastávku až v Tachově na 180. kilometru.
Bohužel, než jsme tam dojeli, se nám stala nepříjemná věc. Ve sjezdu od Tachovského letiště ke Kumpolci jsem mapoval na čele skupiny a Honza, který jel hned za mnou, si nevšiml, že ukazuji rukou doprava, protože se na moment podíval do telefonu, aby zkontroloval trasu.
Asi si dovedete představit, co se stalo. Chytili jsme se řídítky, smotali jsme se do sebe, vydrhli parádní hrubý štěrk a těžce jsme se zvedali. V první chvíli jsem netušil, zda jsem celý, a vůbec jsem nevěděl, jak je na tom Honza.
Měli jsme štěstí v neštěstí, protože se nám ani kolům vlastně nic vážného nestalo. Honza měl hodně sedřenou ruku a já jen drobnou díru v dlani. Bohužel jsem po chvilce zjistil, že naražené koleno a hlavně levé zápěstí bude asi trochu obtížnější. Nebyl jsem schopný pořádně sevřít levou rukou řídítka a už vůbec jsem nedokázal přehazovat přesmykač. Nezbývalo než doufat, že je to fakt jen naražené a brzo ta bolest odezní.
Kromě zápěstí jsem měl už z noci uklepaný držák na láhev na vidlici. Vydržel dvě Loudání a třetí nedal. Při rychlé kontrole jsem zjistil, že i druhý je nalomený tak, že to bez nějaké podpory nedá. Využil jsem pásky z uklepaného držáku a „zpevnil“ tím ten nalomený. Takže jsem pokračoval jen se dvěma bidony o celkovém objemu 1,5 l.
Nás už ale čekala občerstvovací zastávka v Tachově. Vzali jsme útokem místní Coop a jako vždy, když nakupuji hladový, jsem koupil víc věcí, než jsem mohl sníst nebo uložit do brašen (čokoládové mléko, 2 banány, 3 bagety, 0,5 l coly, ochucený birell, 1,5 l magnesie, 3 snickersky, kinder pinguin, klobásu a biskupský chlebíček). Základem je vyvážená strava, že?
Nejelo se mi vůbec dobře, protože jakékoliv otřesy dělaly neplechu, z kopce jsem nedokázal udržet tlak do levé ruky a řadit jsem musel jen přehazkou na pravé ruce. Naštěstí se zdálo, že i přes bolest jde levá ruka trochu rozhýbat.
Náladě nepřidal ani mapový list č. 15, přezdívaný zajebávkový! Přišlo mi, že jsme na něm půl dne a nikam jsme za tu dobu nedojeli.
Tuhle čépovinu nám ale neuvěřitelně zpříjemnil Žíža s Vendy a Vendelínem. Vzali své obytné Téčko a udělali nám luxusní občerstvovačku plnou dobrot. Díky tomu, že si vybrali zajebávku, tak jsme kolem nich jeli rovnou dvakrát. Díky moc, Žížo, fakt to obrovsky bodlo.
Já jsem bohužel měl ještě jednu komplikaci, a to šílenou běhavku. Jen v rámci listu č. 15 mě to vyhnalo třikrát do lesa. Věděl jsem, že nemá smysl držet nějakou dietu, takže jsem jen dával pozor, abych doplňoval víc tekutin a zobal k tomu čas od času Endiaron. Doufal jsem, že to nebude mít vliv na mou rychlost a energii, protože kluci jeli fakt dobře, a věděl jsem, že sotva dokážu dotáhnout mé extra zastávky, ale nesmím zpomalit.
Na Rozvadově jsme jen velmi rychle doplnili na benzínce zásoby cukru a valili dál na první tisícovku letošní trasy – Čerchov. Ve skupince jsme se začali domlouvat, jak vyřešíme spaní. Honza se Zeebeem chtěli spát méně a my s Křendou a Brendanem naopak více (rozuměj aspoň 4 h). Dohodli jsme se, že kluci pojedou napřed a nebudou se na nás ohlížet. My měli vyhlídnutý přístřešek pár výškových metrů pod Čerchovem, kde bychom se podle fotek měli vyspat pohodlně ve třech.
K přístřešku jsme se dostali někdy kolem půl jedenácté večer. To znamenalo, že za 24,5 h jsme najeli 288,8 km a nastoupali 6 152 výškových metrů.
Ráno jsme vstávali ve 3:30 a něco kolem 4. hodiny jsme vyjížděli. Bohužel jsem se moc dobře nevyspal, protože jsem se budil šustěním Brendanovy alu fólie. Musím začít vozit jako Křenda špunty do uší. Asi i díky nim se on vyspal náramně. Překvapilo nás, že nás v noci nikdo nepředjel, dokonce ani Indián, který je většinou nočním stopařem.
Z Čerchova jsme frčeli z kopce na Folmavu, kde jsme věděli, že by měla být otevřená benzínka. Zajeli jsme hned k nejbližší MOLce. Pán, který stál za kasou, byl příjemný asi jako osina v zadku. Zpětně mě mrzelo, že jsem ho neposlal do háje a nepřejel silnici k sousední Benzině. Každopádně jsem doplnil zásoby cukrů, ke snídani si dal párek v rohlíku a rozloučil se s kluky.
Chtěl jsem jet aspoň chvíli sám a nechtělo se mi čekat, až kluci dopijí svá kafíčka.
Asi jsem mohl jet rychleji, ale jel jsem si svou pohodu a užíval si chvíli ticha a sólo mapování. Ukázalo se, že mi to moc dobře nešlo, protože jsem neustále někde dělal malé kufry, nějak jsem se na to nedokázal zasoustředit.
Čépa si na nás přichystal hezké kopce a jedním z těch vypečenějších byl Jezvinec (739 m n. m.), kam jsme šplhali po neznačené cestě se spoustou listí a spadlých stromů. Jak jsem se později dozvěděl, zde těsně za první trojicí spadl vzrostlý strom. Měli kluci kliku, že jim to šlape rychle, být tam o pár vteřin později, mohlo být po nich.
Těsně před 11. hodinou jsem dorazil na vrch a zároveň turistickou chatu Koráb. Paní byla hodná a i těsně před otevíračkou mě pohostila a řekla, že mi ráda něco uvaří. Bylo to sice smažené se smaženým (čti smažený řízek s hranolky), ale lepší než drátem do oka. Když jsem vycházel ven zpět ke kolu, tak vidím Křendu, jak přijíždí. Překvapil mě, ale byl jsem rád, že zase někoho po nějaké době vidím.
Oba jsme se řádně najedli, ošetřili sedací partie a připravili se na další jízdu. Byla to příjemná změna po včerejšku, kdy jsem neměl nic teplého do žaludku.
Kousek za Korábem nás dojel i Zbyněk. Spal přímo na Čerchově a vstával později než my, takže mu to jelo. Říkal, že jídlo si dá až v Klatovech. Taky jsem si ráno myslel, když jsem někdy kolem osmé viděl silniční ceduli s ukazatelem na Klatovy za 13 km, že si tam dám nějaký oběd, ale jak se ukázalo při pohledu do dalších mapových listů, tak to bude hodně pozdní oběd.
Co čert nechtěl, v jednom dojezdu mi už skoro na rovině praskl drát. Je to o to vtipnější, že jsem se na startu bavil se Zeebeem, že vozí náhradní dráty v řídítkách. Já jsem mu na to odvětil, že je nevozím a že se mi to nikdy nestalo, že by mi praskl drát. Nojo, karma je zdarma a najednou co s tím.
Na kole lehká osmička, ale hlavně obava, co to udělá ve sjezdech, když mám naloženou podsedlovou brašnu. Loudací sjezdy nejsou zadarmo, když už má člověk celopéro, tak se ho snaží ve sjezdech aspoň trochu využít.
Chvíli jsem s klukama řešil, co s tím, a panovala relativní shoda na tom, že by to mělo i bez toho drátu vydržet, ale kdo ví… Začal jsem tedy při stoupání na Běleč obvolávat cykloservisy v Klatovech. V prvních třech mi řekli, že Mavic je atypický a muselo by se to objednat, což v pátek ve tři odpoledne není nejreálnější varianta. Začínal jsem se už proklínat a podruhé jsem se zařekl, že Mavic už na své kolo nechci.
Naštěstí ve čtvrtém servisu, kam jsem volal, mi to zvedl pán, který byl evidentně zvyklý na ledacos a říkal, že můžeme zkusit upravit nějaký jiný drát a napasovat ho do Maviců. Popsal jsem mu, co vidím na mapě, a dohodli jsme se, že do 16 h, kdy zavírají, budu u nich. Jenže to jsem netušil, že do Klatov bude cesta ještě vypečená i s drobnými „zajebávkami“. Jakmile jsem otočil další mapový list, zjistil jsem, že to do čtyř nemám šanci stihnout. Pokud by mi odpověděl, že přes to nejede vlak, byl jsem rozhodnutý vyrazit po silnici nejkratší cestou a vrátit se i s novým drátem zpět na trasu. Naštěstí mi pán slíbil, že na mě počká, a já na oplátku slíbil, že pojedu co nejrychleji.
Klukům už jsem se trhnul, byť můj nástup byl velmi pozvolný a chvíli to vypadalo, že vlastně ani moc nezrychluji.
Když už jsem sjížděl do Klatov po červené turistické, překvapil mě cyklista v protisměru. Byl to Petr Zítek, který taky často závodí na Toulání nebo Bohemia Divide. Ve spěchu jsem se mu omlouval, že spěchám do servisu, kde na mě čeká pán, a že nemám čas se teď s ním zastavit. Petr byl tak hodný, že mě zbytkem červené protáhl rychle, a ve městě už jsem měl navigaci, takže do servisu jsem dojel v 16:01, trochu uřícený, ale jakž takž na čas.
Když jsem začal na paní na prodejně, že jsem si volal s panem servisákem, že na mě počká a tak dále, tak se jen usmála a řekla: „Ten pan servisák je zároveň můj manžel.“ Začal jsem se teda hned omlouvat i jí, že jim takto protahuji páteční odpoledne, ale musím říct, že oba byli úžasní. Pan majitel a servisák v jednom mi upravil pomocí kladiva normální drát tak, aby pasoval do Mavic náboje, docentroval a ještě mi s úsměvem popřál šťastnou cestu. Pokud byste někdy v Klatovech hledali cyklo prodejnu/servis, zastavte se v Kola-Klatovy, můžu je jedině doporučit.
Aby ten dobrý konec byl ještě pozitivnější, tak díky mému náskoku před kluky a jejich zastávkám jsme se hned kousek za Klatovy zase sešli všichni tři s Křendou a Zbyňkem.
Klatovy byly ve znamení setkání. Kromě Petra, který jel s námi, jsme potkali i Standu s Jíťou (organizátory Toulání) a Čépu kousek za Klatovy. Myslím, že celkem tak hodinu jsme zadrbali klábosením, ale bylo to moc fajn. Díky vám všem, že jste se na nás přijeli podívat, potěší to!
Počasí se postupně začalo trochu kazit a vypadalo to, že Čépova předpověď o rozplynutí oblačnosti se nevyplní. Začali jsme s kluky řešit, kde složíme hlavu, a chvíli dokonce byla nějaká varianta peřin. Tu jsme ale nakonec zavrhli, protože jsme za Velharticemi v Horním Staňkově viděli přístřešek, který by mohl být dostatečně luxusní i v případě pořádné bouřky. Dojeli jsme k němu kolem půl desáté večer a tou dobou na nás už začaly padat první kapky deště a sem tam se v dálce mihnul blesk. S Křendou jsme se rozhodli, že tam přespíme, a Zbyněk říkal, že by ještě neusnul, takže pojede dál.
Spodní patro bylo míněno sice jako společenské a horní spací, ale kvůli kolům jsme se rozhodli zůstat dole. Koukli jsme do MapCatche a jediný, kdo by mohl ještě přijet, byla Haňule, takže jsme spaní připravili tak, aby se případně ještě vlezla, kdyby chtěla.
Podle předpovědi měla bouřka přejít někdy po půlnoci. Dohodli jsme se tedy na vstávání ve 2:15, abychom trochu kompenzovali dřívější spaní.
V noci nakonec v naší oblasti moc nepršelo a ráno, když jsme vyrazili, tak cesty byly víceméně suché. Zbyněk spal s krásným výhledem na Svatoboru nad Sušicí a Haňule byla někde v Sušici. Hned brzo ráno jsme je oba předjeli a pokračovali skrz prázdnou Sušici dál.
Ranní sluníčko bylo celkem silné, takže jsem brzo sundával návleky, a hlavně nám cesta rychle utíkala. Ani jsme se nenadáli a byli jsme na Kašperku, kde nás ale čekala pěkná záludnost. Žlutá turistická do Žlíbku, která se opravdu nedala jet, a vlastně poprvé došlo i na delší nošení kola.
Čekala nás další tisícovka, Javorník (1065 m n. m.), kam vedla nádherná modrá turistická cesta. Už bylo celkem jasné, že zde v noci pršelo dost, a některé kořenové úseky nebyly nejlehčí. Trochu jsme doufali, že pod rozhlednou bude už otevřeno, ale bylo teprve něco po osmé ráno a nikde ani človíčka. Jediný, kdo se objevil, byl Zbyněk, který nás dojel a vyprávěl, jak luxusní spaní si vybral na Svatoboru.
Jak se blížilo poledne, začínalo být víc a víc dusno a my přemýšleli nad tím, zda si nedopřát konečně nějaký pořádný teplý oběd. Nabízelo se několik míst, ale nakonec jsme se domluvili na Husinci, že se tam smočíme i v řece a kromě jídla se umyjeme.
Oko nám padlo na pizzerii u Blanice a bylo to dobré rozhodnutí. Pán, který zde obsluhoval, byl správný hospodský, v mezičase, co jsme čekali na jídlo, jsme se všichni došli vykoupat do Blanice. Pizza byla výborná, ale co už nebylo tak skvělé, bylo počasí. Během chvilky se zatáhlo a vytvořil se nad námi bouřkový mrak, ze kterého začaly padat takové provazy, že jsme věděli, že budeme chtít počkat.
I na radaru se konečně ukázal ten červený flek a nám nezbylo nic než čekat. Doufal jsem, že to vydrží mapník, protože jsem jej před obědem naplnil všemi zbylými mapami.
Když to asi po půl hodině přestalo, rozhodli jsme se vyrazit dál. Bylo šílené dusno a na sluníčku nesnesitelné vedro. Jeli jsme asi dvacet minut, když nám tohle počasí vytvořilo další bouřkový mrak a nás spláchla podobná bouřka, jakou jsme přečkali v hospodě. Při stoupání na Osuli se proti nám valil potok a bylo jasné, že jen tak neuschneme.
Naštěstí výbavu mám za ta léta prověřenou a vyřešenou. Dokonce jsem stihl i přelepit konektor nabíjení telefonu, a tak jsem nemusel řešit případnou vodu v něm.
Promočení, ale vlastně celkem spokojení jsme začali stoupat na Kleť. Nebyla zima a cesta příjemně utíkala. Zbyněk byl nejrychlejší a měl před námi náskok. Já jsem se ve stoupání na chvíli od Křendy trhnul, ale brzy mě předjel, když jsem poprosil nějakou partu grilující na zahradě o vodu. Přiznám se, že jsem trochu doufal, že mě pozvou na nějaké maso, ale nestalo se tak :-D.
Dva kilometry od vrcholu už bylo jasné, že neunikneme další bouřce. Valila se na nás šedobílá stěna. Než k nám dorazila, tak nám aspoň foukal zaďák, a to takovým způsobem, že jsme se Křendou jeli chvíli i 20 m/h do kopce!
Jakmile nás dostihl i déšť, byli jsme promočení během první vteřiny. Bylo to, jako kdyby vás někdo pokropil zahradní hadicí. Následovaly kroupy, vítr a potok vody shora, který měl dobrých 5 centimetrů vody. Byl jsem rád, že tam v tu chvíli nejsem sám, dokonce jsme řešili, že cítíme nějak podezřele křemík ve vzduchu. Asi někdy kousek od nás opravdu uhodil blesk, ale my neměli moc na výběr a prostě jsme museli pokračovat nahoru.
Přibližně dva kilometry od vrcholu se začalo klubat sluníčko. Pokud si dal na Kleti někdo dvacet, tak by vůbec nevěřil, co všechno se vystřídalo za počasí. Cestu nahoru už nám ztěžovaly jen potoky, které se vytvořily na cestách, které měly místy už solidní hloubku.
Na cestu dolů jsem se musel navlíknout, protože bych jinak umrznul. Cestu dolů nám sem tam ztěžovaly čerstvě vyvrácené stromy a vymleté cesty. Když jsme sjeli největší část, byli jsme rádi, že jsme dole. Zkřehlé prsty už měly dost toho drncání a svírání řídítek.
Už na startu nás Čépa upozorňoval, že v Novohradských horách, kam teď postupně míříme, nebude pořádně nic k jídlu a máme si nakoupit zásoby předem. Bohužel benzinka, která byla v Kájově, byla už zavřená a nikde nic otevřeného. Vůbec jsme nepostřehli, že Zbyněk zůstal schovaný na Kleti a dojel nás právě v Kájově. Společně jsme se dohodli, že dojedeme do Větřní, kde podle mapy jsou tři otevřené hospody. V první bohužel už nevařili, a tak jsme popojeli do restaurace Slávie, kde zrovna měli zábavu a vyhrávali nám dechovky. Paní, která obsluhovala a byla tou dobou (kolem půl deváté večer) jediná střízlivá, nám udělala 5 pizz, sehnala nám od své sestry nějaké sušenky na cestu a celkově se o nás dobře postarala.
S plnými žaludky jsme vyrazili dál i přesto, že jsme z mapy viděli, že tam není žádný turistický přístřešek, kam bychom se všichni tři schovali. Udělala se hrozná zima a padla mlha. Zima by nevadila tolik, ale hledat místo na přenocování v mlze je skoro nereálné, protože sotva vidíte na 10 m před sebou.
Jeli jsme kvůli mlze dost pomalu a věděli jsme, že nám to vůbec neodsejpá a bylo by lepší to někde zabalit, odpočinout si a vyrazit ráno. Jenže kde?
Zkusili jsme kemp v Branné, ale ten byl beznadějně plný a hlavně tam bylo tak rušno, že bychom se asi stejně nevyspali. Jeli jsme teda dál a kluci z mapy vyčetli, že kousek je nějaké veřejné nocoviště pro vodáky. Při vzpomínce na Brannou jsem nevěřil, že by se tam našlo klidné místo, a byl jsem smířený s noční jízdou. Kupodivu to ale vyšlo a kluci našli luxusní spaní v altánku, kde nikdo nebyl a my mohli v klidu přespat.
Byla to noc, kdy jsem se vyspal suverénně nejlépe. Jediné, co to trochu překazilo, byl slimák na karimatce, který mi ji během noci půlku zeslintal.
Ráno jsme sedali na kola s tím, že bychom to už měli do cíle dnes (v neděli) nějak dojet. Podle mapcatche máme cca 19 h zpoždění oproti první trojici, což by mělo vydat na to, že večer přijdeme do cíle.
Některé mapové listy tomu moc nenapovídaly a byly nekonečně dlouhé. Nohy nás už bolely, takže všemožné kopečky jsme tlačili nahoru. Já jsem se snažil maximum vyjet, protože z tlačení mě dost bolely mokré nohy, a co jen trochu šlo, to jsem raději vydupal.
Neměli jsme nikdo moc jídla, a když si to vyhodnocuji zpětně, tak to byla jediná výrazná chyba, že jsme se nestavili v Dolním Dvořišti u pumpy. Byla by to sice trochu zajížďka, ale ne tak velká, aby to vyvážilo problém s jídlem a pitím.
V Novohradkách opravdu nic kromě vody nebylo. Díky tomu, že jsem se snažil maximum kopců jezdit, tak jsem trochu cuknul klukům, ale neměl jsem ambice ujet jim, jen jsme každý měli trochu jinak rozvržené tempo. Bylo to dobře, že jsem se jim nesnažil cuknout, protože kluci vzadu mezitím vymysleli a zjistili, že v Hojné Vodě je nějaká maringotka, kde by měli mít občerstvení, a je to jen kousek z trati (trochu větší kousek než ta benzinka v Dolním Dvořišti). Výjezd na poslední tisícovku Vysoká (1034 m n. m.) byl v pohodě, ale sjezd byl vyloženě loudací! Kameny, kořeny, zarostlá cesta a vše ještě řádně uklouzané po deštích. Cesta byla krásná, ale náročná.
V Hojné Vodě jsme opravdu našli otevřenou maringotku a v ní takového lehce negativně naladěného pána, se kterým ale když se dáte do řeči, tak se z něho vyklube velký sympaťák. Dali jsme si každý dvě klobásy, nějaké limonády, a dokonce jsme dostali i zákusek. Prostě lahoda!
Jako bonus jsem usušil vložky do bot spolu s chodidly. Kombinace suchých vložek a nových ponožek se ukázala jako lék! Jelo se mi mnohem lépe a nohy už tak nepálily.
Už to vypadalo, že cíl fakt stihneme, a dokonce jsme začali i trochu z nudy (čti rovinatějších úseků) kravit. Jeli jsme v háku, abychom byli rychlejší, jenže jsme to tempo trochu přepálili a všichni jsme se celkem vyšťavili.
Největší zajímavostí pro mě byla malá obec na hranicích s Rakouskem, České Velenice. Už při příjezdu vypadala většina lidí divně, ale to, co následovalo, byl fakt bizár. Chtěli jsme koupit colu na poslední kilometry a Zbyněk řekl, že skočí do krámu. S Křendou jsme čekali venku a pozorovali místní dění. Lidé křičící na sebe, chodící s rameny tak, že se pomalu nevejdou do dveří a zároveň spousta malých lidských příběhů a utrpení (zhrzelé lásky, naštvání nebo třeba jen pomlouvání špatného oblečení). V krámku zase Zbyněk zažil situaci, kdy si mladý pár kupoval plácačku na mouchy a zkoušel ji na místním prodavači, kterého plácal přes prsty. No prostě bizár nad bizár a jen jsem přemýšlel, zda nejsem já ten divný…
Nějakých třicet kilometrů před cílem nás potkali Žížovci na svém výletě. Pokecali jsme, ještě jednou jsme jim zpětně poděkovali za občerstvovačku a vyrazili do cíle.
Cesta utíkala celkem rychle a jen jsme začali postupně skuhrat. Z mé zkušenosti, jak hlava ví, že je za chvíli v cíli, tak jednotlivé části těla, které do té doby držely pohromadě, se začínají rozpadat a vše začne bolet dvakrát víc než doposud. Nejhorší byl fakt, že jsem si vysnil, jak bude závěr podél vody, rovina, asfalt a pohoda.
Jak šeredně jsem se mýlil. Od Lásenic přes Stráž nad Nežárkou až do cíle to sice bylo podél vody, ale k náplavce to mělo dost daleko. Neustále nahoru dolů a terénem nebyl ten dojezd, jak jsem si ho představoval. Pravé koleno mi začalo vypovídat službu a já nebyl schopný jet ve stoje a přenést váhu z levé na pravou. Musel jsem tedy jet zbytek v sedě nebo tlačit. Kluci na tom nebyli o nic líp.
Nakonec jsme to i přes bídné závěrečné tempo dali a dojeli jsme do cíle v limitu (čas vítěze + 1/3 toho času) a dokonce i před další bouřkou, která se zase valila.
V cíli nás čekalo pivo a kebab od Křendova taťky. To byla taková vzpruha! Byl to výživný ročník, který měl v sobě snad vše, co takový Loudal může na cestě potkat.
Celkově to vydalo na nějakých 770 km a 18 000 výškových metrů. Dojeli jsme na sdíleném 12. místě (ještě není finální, to bude teprve po udělení loudalizací). Musím přiznat, že jsem si tenhle ročník strašně užil a byl to taky první ročník, kdy jsem neměl na začátku krizi s hlavou a neříkal jsem si věty typu „co já tu dělám?“, „proč raději nejsem doma s rodinou?“ a podobně.
Moc díky klukům, Zbyňkovi a Křendovi, že byli tak dobrými parťáky. Díky jejich cestovatelským zkušenostem cesta utekla jak voda, protože jsme se dost často bavili o různých zážitcích a tom, co je potkalo na cestách.
Velký dík patří i mému strejdovi, který mě odvezl ještě v neděli v noci domů a já tak mohl být brzo doma u rodiny.
Obrovské díky patří Čépovi za to letošní trasování, zase jsme se podívali do nádherných míst, kam bych se jen tak nepodíval. Libčovi za to, že to pro nás organizuje už 15. rokem. Vaškovi za hotfixy Mapcatche i přesto, že sám závodil, a Milčovi za vřelé uvítání v cíli. Jste skvělí kluci!