Letošní 13. ročník Loudání má být jednodušší než ten loňský ročník. Kvůli koronaviru byl start posunutý o 14 dní na 17. června, ale začátek byl již klasicky ve 22 h. Před startem jsme dostali pouze informace o celkových kilometrech (660 km), nastoupaných metrech (16 660 m) a místě startu, který byl v Kamenném Újezdě u Rokycan. Zde se nás sešlo 60 startujících včetně tři žen! Pokud vím, nikdo se nevydrodil ani kvůli nepříznivé předpovědi počasí, která už hned od 22 h hlásila déšť. V tomhle vidím velkou sílu Loudalů, kteří se jen tak něčeho nezaleknou, a už vůbec né počasí. Dost lidí na startu ladilo na poslední chvíli své stroje, někteří plnili břicha a já měl radost, že konečně po dlouhé době vidím známé tváře, a dokonce i ty, kteří se přijeli na ostatní jen podívat.
Dvacet minut před startem jsme nafasovali 65 listů A4, které pokrývaly celou letošní trasu. Nic pro gramaře, protože celkem to je víc než 300 g map. Už z komentáře vrchního traséra Vaška Čepičky bylo jasné, že Krušné hory a České středohoří nám nedá nic zadarmo a ze střední náročnosti může déšť udělat dost těžkou trasu. Nejvíce obav ale panovalo ohledně logování pomocí aplikace MapCatch, kterou vyvíjel Vašek Brož, před kterým musím smeknout. Sám byl na startu, ale krom všeho podstatného s sebou v batohu vezl i notebook a byl připravený cokoliv po cestě ladit!
Odbila 22. hodina a šedesát bláznů se vydalo na trať. Jak to tak bývá, noční start je vždy dost rychlý a není snadné se držet čela, které jede pilu, a nechápu, jak při tom dokážou mapovat. Já jsem se po loňské zkušenosti, kdy jsem v jednom rychlém sjezdu hodil tlamu a pár hodin po startu měl rozlámaný mapník, rozhodl, že se pokusím chytit nějakou rychlejší skupinku, která ale pojede rozumně rychle. Sem tam jsme drobně kufrovali, ale nikdy to nebylo nic hrozného. Postupně se z dlouhého hada stala skupinka asi 12 lidí, kde byl i jeden ze zakladatelů Milča Silný nebo Křenda, se kterým jsme jeli kus cesty loni. Jak noc postupovala, tak postupně ze skupinky odpadali lidi se slovy “tady je hezký posed, mějte se”, “já to tu zalomím, dobrou”. Před rozbřeskem jsme už zůstali jen tři. Já, Křenda a nováček ZeeBee. Měli jsme dost podobné tempo a všichni jsme chtěli pokračovat ve svižném tempu dál. Během noci jsem měl trochu problémy s držáky bidonů na vidlici, které nedržely tak pevně, a několikrát se mi stalo, že jsem honil bidon po cestě. Bohužel při jednom pádu mi pravý bidon praskl, a tak jsem měl pouze dva bidony, dohromady na 1350 ml vody, se kterými jsem si musel vystačit.
Začátek byl až překvapivě jezdivý a díky tomu jsme během noci ujeli něco lehce přes 100 km. Prvním loudacím úsekem byla teprve zelená podél Úterského potoka. Nejdříve normální cesta se změnila v pěšinku, ta v nosící úseky s brody nebo lávkami přes potok až po totálně promáčenou cestu, která spíše připomínala samotný potok. Na Loudání bývá mnoho paradoxů a jedním z nich jsou situace, jako je tato. Přestože kilometry neubíhají, neustále kolo nosíte a chodíte, tak ta příroda kolem je nádherná a vy se jen kocháte a děkujete Čépovi, kam vás to zavedl. Nedovedu si představit, že bych zrovna sem vzal rodinu nebo kamarády na výlet. Loudání vás donutí se dostat na místa, kam se jinak běžně nepodíváte.
Jako již klasicky jsem měl ráno spací krizi i přes to, že se příroda právě probouzí. Bylo dobře, že se vyplnila Čépova slova o minimálních možnostech doplnění zásob na prvních 150 km cesty. Byl jsme odhodlaný s klukama dojet do Toužimi, což bylo první větší město na trase, a nechtěl jsem cestou dělat žádné drobné zastávky, ale raději si dopřát pořádné jídlo a odpočinek někde v hospodě ve městě. Při příjezdu do města nám už dost pršelo a celí promočení jsme se těšili na nějaké jídlo. Ještě před obědem Křenda spatřil otevřený cykloservis, který musel navštívit, protože jeho kazeta byla nějaká volná a při řazení mu to dělalo šílené zvuky. Jak se ukázalo, zapomněl při výměně kazety na jeden distanční kroužek a celá kazeta měla tím pádem šílený vakl. Naštěstí pán v servisu byl moc ochotný a sundal mu z jiného kola Eagle kazetu a na dobré slovo, že distanční kroužek po závodě vrátí, mu ho namontoval a Křenda tak mohl pokračovat dál. Já jsem si v mezidobí odskočil do místního pekařství, kde mě paní prodavačka s malými dcerami přivítala slovy: „Ježiš, další cyklista, kolik vás ještě bude?” Nejdříve jsem si myslel, že jsme jí v krámě moc nablátili, ale ukázalo se, že peče vždy na každý den čerstvé a má to +/- napočítané, ale my jsme jí udělali čáru přes rozpočet a při mém příjezdu v 10:45 bylo v regálech už dost prázdno. Naštěstí se nezdráhala mi nabalit vše, co jsem chtěl, a po chvilce čekání na kluky v servisu jsme si sedli spolu s organizátorem Libčou na oběd.
Na Toužimi bylo krásné, že úsek po modré jsem jel loni v rámci cyklo handy maratonu, ale na silničce, což doteď nechápu, že jsem tam někde ty půjčené karbonové ráfky nebouchl. Celkově bylo hezké, jak se mi vždy nějaké místo spojilo už s jiným cyklo zážitkem, už mám holt něco málo po té naší krásné zemi naježděno.
U Andělské hory začaly klasické Čépoviny, kdy na mapovém listu vidíte poznámku “nezapomeňte vyjít na zříceninu hradu”. Všude se samozřejmě chodí s kolem a neexistuje, že byste kolo nechali dole. Kromě mlžného výhledu z vrcholu zříceniny zde máme poslat i 4. SMS a jsme tím pádem na 180. kilometru. Křendovi bohužel začal zlobit telefon, protože se mu do napájecího konektoru u jeho vodotěsného telefonu dostala voda. Měl z toho náladu pod psa, ale řekli jsme si, že to dojedeme společně až do Perštejna, kde se ubytujeme a mobil se pokusí vysušit a rozchodit.
Projížděli jsme kolem vojenského újezdu Hradiště v Doupovských horách, přes Kyselku až po Stráž nad Ohří, kde se naše trasa začala zvedat do nebes na zříceninu Himlštejn, a pomalým tlačením jsme se blížili na nejvyšší bod letošní trasy, vrchol Meluzína (1097 m n. m.).
Každý jsme měli trochu jiné tempo, ale nahoře na kopci jsme se zase sešli spolu s Bicim a Křendou a pokračovali směle dál. Za Meluzínou byla trasa vedená dost dlouho po naší trase, kterou jsme měsíc zpátky jeli v rámci Vrchařské koruny Krušných hor, takže jsem aspoň věděl, co nás čeká. Do Perštejna to nebylo daleko, ale díky Čépovi, který má nejraději takové sjezdy, při kterých nastoupáte další desítky nebo stovky metrů, to nebylo úplně zadarmo. Všichni jsme to úspěšně zvládli do Perštejna, kde se nám povedlo zajistit na poslední chvíli i ubytování v místním pivovaru, a ještě nám dali po deváté večer utopence a škvarkovku.
Vzhledem k našemu brzkému odjezdu jsme museli dát kola na chodbu a spolu s nimi i všechno bláto nabalené za celý den ježdění. Musím říct, že po cca 235 km se sprcha a peřiny hodily. Dorazil k nám ještě ZeeBee, kterého nechali po trochu přemlouvání přespat s námi, a chvilku před ním i Tonda s Metúdem, kteří si ubytko objednali přes telefon, a tak měli přichystaný i gulášek. Dohodli jsme se s Bicim, že budeme vstávat kolem 4. hodiny ráno, jen Křenda si chtěl přispat a že pojede později. Naopak Liebelovci a ZeeBee vstávali už ve 3:30.
Ráno bylo přívětivé a po nafouknutí prázdného předního kola jsme vyjeli do suchého rána a bez deště vyšlápli až na Mědník. Na Měděnci jsme předjeli pár lidí, kteří zde spali, a za silného po/proti/bočního větru, podle aktuálního směru trasy, pokračovali dál. Jelo se parádně, a hlavně Krušné hory jsou nádherné a svojí rozlohou a pustotou unikátní! Potkal jsem zase několik úseků, které jsme projížděli v rámci Vrchařské koruny, a měl jsem ohromnou radost, že to bylo vždy jen chvilku a hned mě trasa zavedla jinam a já tak mohl poznávat další kusy přírody.
Kvůli střevním problémům jsem se od Biciho odpojil a potkali jsme se až u Přísečnické vodní nádrže, kde jsem posilněný Endiaronem Bicimu ujel a pokračoval v další cestě sám. Byla to změna oproti startu a celému prvnímu dni, kdy jsem neustále s někým jel a klábosil jsem i chtěl být sám se sebou. Je to vážně relax a v každém kopci máte dost času přemýšlet nad vlastním životem a sem tam mě napadá i nějaký dobrý nápad, který si ale musím hned zapsat, protože ho jinak brzo z hlavy vyloudám.
Velký šok nastal při napojení se na silnici č. 7 vedoucí na Horu Svatého Šebestiána. Těch aut a kamionů, které kolem vás v dešti prosviští. Aspoň byla velká motivace tenhle silniční prolog co nejdříve ukončit. Ve Svatém Šebestiánu je vše, jen to není svaté. Jsem rád, že jsem tudy nejel večer a nehledal ubytování nebo hospodu, protože to vypadalo na jeden bordel vedle druhého. Naopak velkým lákadlem byla Lesná, kde jsme spali s Hančou v rámci Vrchařské koruny a má Alma mater zde má detašované pracoviště. Naštěstí jsem zde byl brzo a pokračoval jsem tak dál přes vysílač Jedlák až na Jezeří, kde je krásný zámek nad neuvěřitelnou měsíční krajinou Dolu Československé armády. Je neuvěřitelné, jak si umíme zdevastovat krajinu, a ještě v dnešní době prolamovat limity.
Cesta Krušnými horami byla náročná hlavně díky Čépovi, který nás místo po hřebenech hnal nahoru a dolů, a tak jsme si vyzkoušeli všemožná stoupání a klesání. Největší masakr byla žlutá turistická před Mezibořím. Nejdříve jsem nechápal, proč nás Čépa nevyslal po nějakém hezkém trailu v bikeparku Klíny, ale záhy jsem pochopil, že tahle turistická je ještě drsnější než nějaká lajna v bikeparku. Sklon, vrstva listí, větve v kombinaci se šutry dělaly sjezd velmi zábavný a místy až děsivý. Kvůli nemožnosti jít za sedlo jsem byl rád, že jsem sjel bez úhony dolů. Druhá část srandy následovala za silnicí, kde se stejně prudký kopec lámal nahoru. Potkal jsem tam otce se synem, jak to napůl po zadku sjíždějí dolů, a jen jsem prohodil, že si nejsem jistý, která z našich cest je lepší. Po té žluté jsem toho měl plné kecky, ale čekal mě ještě výjezd na Loučnou, který byl aspoň po asfaltu (kromě závěru), a dal se na kašpárka bez sesednutí vyjet.
První technický problém nastal už včera, kdy se mi rozpadla zavírací fólie, kterou jsem měl na mapníku, a zachránily mě gumičky, které jsem ještě ve čtvrtek vyžebral u pošťaček a jimiž jsem mohl mapy ve fólii stáhnout, aby na ně nepršelo moc a byl rozmočený jen jejich spodek. Bohužel dneska mi čím dál víc ucházelo přední kolo a z nějakého důvodu mi ucházel vzduch kolem ventilku. Bohužel jak se kázalo, tak jsem, pro mě záhadným způsobem, rozbil pumpičku. Nejspíš se do ní dostalo bláto a něco se vydřelo, ale nedržela tlak a já tam mohl pumpovat jako divý, ale kolo přes ni zároveň neustále ucházelo. Byl to boj, a když jsem na jednom kořenu přes podhuštěný plášť upustil vzduch bočnicí natolik, že jsem na okamžik jel skoro po ráfku, rozhodl jsem se se dát duši. Podařilo se mi ji nafouknout dostatečně, abych se nebál, že ji procvaknu, a doufal jsem, že nepřijdou nějaké trny a nebudu muset tou rozbitou pumpičkou znovu 20 minut nafukovat.
Kolem Flájí jsem profrčel v dešti a zároveň se naháněl s Hóňou, který jel nalehko od ubytka k ubytku, a tak mu to do kopců stoupalo rychleji. Kromě deště, který byl dost na morál, jsem v Moldavě potkal i jednoho Loudala, který se rozhodl vzdát. Já však pokračoval v poměrně pěkném tempu dál. Věděl jsem, že pojedu kolem chaty Mikulášky, kde mají výborné koláče a vdolky a snad i ubytování. No nebyla by to skvělá kombinace, spaní v peřinách a tak dobrá snídaně? Když jsem tam přijel, tak na mě vykoukli pánové, kteří šli na cigáro, a sjeli mě zkoumavým pohledem od hlavy až k patě. Bohužel k mé smůle už ubytování nebylo a pan vrchní říkal, že už nemají ani koláč, natož vdolky. Bavil jsem se tedy aspoň chvíli s chlápky, kteří se postupně zevnitř trousili, aby si mě prohlédli, a když už vyšel asi desátý člověk, tak se objevil i pan vrchní, kterému se mě asi zželelo, a přinesl mi koláč, který měl přichystaný pro ubytované. Takže jsem těm milým pánům snědl část snídaně a ani za to nic nechtěli. Teda nic, kromě informací odkud a kam jedu, kolik kilo má kolo, kde budu teda spát a podobně. Byli moc milí, na rozloučenou jsem jim nabalil zmuchlané a mokré mapy, které jsem už projel, aby je ukázali kamarádům, kteří na kole jezdí 444 km z Beskyd do Krušek.
Plný sil z milého setkání jsem pokračoval ke Komáří Vížce, kde jsem měl vyhlédnutý jeden turistický přístřešek, který vypadal z fotky na mapy.cz dostatečně velký, aby mě skryl před deštěm. Dojížděl jsem k němu už lehce po 22. hodině, tedy za tmy. K mému velkému překvapení byl přístřešek už obsazený a všude byly rozvěšené věci. Nebyli to Loudalové, kteří měli stejný nápad, ale výborná dvojice Láďa s Hankou a jejich psem Trevorem, který mě chtěl zprvu sežrat, ale po seznámení a piškotu už jsem byl součást party. Byli moc hodní, vzali mě mezi sebe, dostal jsem najíst výborný chleba s paštikou, a dokonce překousli i mé možné chrápání a brzké vstávání. Moc rád bych si s nimi povídal déle, ale věděl jsem, že si musím jít co nejdříve lehnout, abych ráno vstal aspoň trochu čerstvý. Šel jsem si tedy nespolečensky lehnout kolem 23 h a nařídil si budíka na 4:30.
Ráno se mi moc nechtělo, ale oproti noci nepršelo tolik a zima byla jen trochu. Jelikož mi nechtěla naběhnout GPSka, tak jsem zastavil, abych restartoval telefon a mohl logovat. V pauze mě dojeli Bici se ZeeBeem, kteří spali o kus dál, ale vstávali dřív. Prý Libča musel restartovat server a už by aplikace měla běžet v pořádku. Snad ano, protože po restartu už mi to naběhlo správně. Asi jsem asociál, a byť kluci jsou super, tak mě jízda ve společnosti netěšila a byl jsem rád, že jsem se brzo trhnul a na Nakléřově už byl zase sám. Sjezd z hor do Malého Chvojna byl dost chladný, ale dole jsem si během posílání SMS dal ke snídani výborné makové špičky, které vezu více než půl dne. Dobrou snídání jsem zakončil Krušné hory a vyrazil vstříc Českému středohoří, ze kterého chodily SMSky od prvních borců, že je to tam dost drsné.
Do Ústí nad Labem to byl kousek, ale pro mě nastávalo to správné bloudění. Nemám rád situace, kdy mě Čépa převeze a napíše „průjezd městem XYZ volný, napojte se až na XYZ”. Jednak mám ve městě horší orientaci, protože je tam na mě moc okolních vlivů a jednak se peru s myšlenkou, zda zvolit Čépovu navrženou trasu nebo to ošulit co nejjednodušší trasou. Byl jsem rád, že jsem projel Bertiho údolí, které bylo nádherné, ale pak jsem zvolil tu nejhorší možnost, a to, že jsem sjel z doporučené trasy a bez podrobnějšího hledání ideální cesty jsem se vydal „tím směrem”. Kromě toho, že jsem najel zbytečně moc kilometrů, tak jsem se omylem ocitl na železničním mostě, který jsem měl přejít místo po kolejích po lávce a místo turistické červené jsem následoval červenou naučnou stezku. Díky tomu jsem v městě prokufroval minimálně 3/4 hodiny navíc a nastoupal o dobrých 200 výškových metrů víc. Dvakrát jsem potkal Libču a dokonce i Milča, který před Ústím měnil duši, mě u Střekova dojel.
Cesta ze Střekova moc neutíkala, protože se velká část tlačila, a to byl teprve začátek. Už podle názvu je Velký Ostrý skvělý kopec, který musí každý Loudal se svým kolem navštívit. Musím říct, že se Čépa vyřádil a vyhnal nás na každý sopečný vrch, který se ale kvůli deštivému počasí stal spíše sopkou bahenní. Bylo zde taky spousta “čepíčovin”, které nás namísto kilometrového přejezdu po vrstevnici hnaly dolů a pak zas nahoru. Ve stoupání po zelené v rámci přiblížení se Varhošti jsem na jednom úseku strávil asi 10 minut, než jsem se přes blátivý a šíleně kluzký úsek s popadanými stromy, ve svých sešmajdaných botách, dostal. Tohle jsou přesně úseky, kde jsem na pokraji sil jak fyzických, tak mentálních, a jsem rád, že se dokážu radovat z maličkostí a krás přírody natolik, že i mentálně se dokážu povznést nad tyhle pro mě náročné úseky.
Výborné místo se nacházelo hned za Litoměřicemi, kde z Mostné hory vede modrá značka po polní cestě. Kvůli dešti se zdejší jílovitá půda nabalila na kolo v takové míře, že se přestala obě kola točit, a nezbylo nic jiného, než kolo donést na nejbližší bezpečné místo a bláto z kola dostat pryč. Chtěl jsem původně poprosit někoho z místních zahrádkářů, zda mi nepůjčí hadici s vodou, ale nakonec jsem si řekl, že je to určitě stejně zbytečné a brzy ještě něco podobného přijde.
Chtěl jsem se někde najíst, ale buďto byla v hospodě svatba, nebo bylo zavřeno, anebo ve vesnici žádná hospoda nebyla. Sázel jsem tedy na Třebušín, kde podle map měly být tři hospody. Nakonec se ukázalo, že dvě jsou zavřené a v jedné je další svatba. Už už jsem se chtěl, s vidinou knedlíčkové polévky, vetřít na tu svatbu, ale nakonec jsem jen vybrakoval místní obchod. Bohužel už neměli žádné pečivo kromě bochníku chleba, takže jsem si koupil trvanlivé burgerové housky.
Blížím se k Sedlu, což je podle dosavadních SMS dost náročný vrchol, kterého jsem se bál. Cesta k němu by byla jednoduchá nebýt další čépoviny, kdy nás vyslal dolů, abychom z Trnobran jeli zase nahoru. Jakmile už jsem při jízdě po sinici ztrácel motivaci a říkal si, že tohle je fakt zbytečná zajížďka, tak mě Čépa zase překvapil. Jeho kolegyně z práce má v Trnobranech chatu a připravila nám spolu s manželem přívěsný vozík plný občerstvení a pití.
Já si s velkou chutí dal šťávu, která mi po několika bidonech obyčejné vody bodla. Na Sedlo se stoupalo o poznání lépe, a dokonce i první sluneční paprsky vysvitly. Měl jsem z toho takovou radost, že jsem volal své Hanče a ukazoval jí přes video hovor tu krásnou přírodu kolem. Proklábosili jsme celou cestu na vrchol a já se rozloučil se slovy, že se ve sjezdu budu raději plně soustředit a že bych stejně nemohl mluvit. Zároveň jsem nechápal, co měl Mavit s Marglem proti Sedlu. Bylo to náročné stoupání, ale nebylo to zase tak tragické. Záhy jsem je pochopil. Místo sjezdu nás čekaly skalní římsy, skály, úzké průlezy a sem tam pár metrů sjezdu. Dolů to bylo o dost náročnější než nahoru, a to už jsem tam byl v době, kdy kameny byly suché a jen hlína byla podmáčená. Plně chápu Mavita s Marglem, kteří zde byli v noci a za deště, že se jim to úplně nelíbilo. Po opatrném sestupu jsem měl rozporuplné pocity. Bylo to těžké, místy i trochu nebezpečné, ale doposud asi nejkrásnější místo, na které náš Čépa vyhnal.
Blížil se večer a já přemýšlel, kde se vyspím. Chtěl jsem spát venku, abych mohl vyrazit brzo ráno dál, ale zároveň jsem po cestě na mapách neviděl vhodné přístřešky. Trochu hrozil déšť a já to nechtěl riskovat pod širákem. U Lukovska byl jeden zastrčený přístřešek, ale já se bál, že v tom údolí bude v noci zima, a rozhodl jsem se pokračovat dál. Byl jsem za to rád, protože jsem za soumraku potkal spoustu zvířat včetně jezevce! Jelo se mi parádně, noc byla zatím teplá a bez deště a já jsem váhal, zda pojedu durch skrz celou noc nebo se někde vyspím, abych tu krásnou trasu viděl přes den. Když jsem se vyšplhal na Ronov, tak zvítězil zdejší přístřešek, který mě dobře schová před případným deštěm, a zároveň jsem byl v závětří.
Dokonce jsem se rozhodl, že si přispím a budu vstávat až v 5 h. Celou noc jsem spal jako zabitý kromě momentu, kdy mi ve 2:15 svítila čelovka do očí. Byl to Milča, který prohlásil směrem k Bicimu něco ve stylu: „Doufám, že ses zul na návštěvu.“ Jsem rád, že jsem to brzo zaspal a nerozjela se mi fantazie, kdo další by mě zde mohl navštívit.
Bylo příjemné začít znovu den bez deště, a hlavně už v Kokořínsku. Před pořádnými skálami nás trasa ještě zavedla na Vlhošť, kde jsem si všiml, že dost doháním Milču a Biciho, a to mi vlilo novou krev do žil a Kokořínském jsem skoro letěl. Kokořínské písky jsou nádherné, a to i přesto, že bych některé úseky šel raději pěšky bez kola. Když jsem kluky dojel, tak se vysvětlilo, proč jsem je tak rychle stahoval. Jeli celou noc bez spánku a byli oba úplně vyloudaní, rozdělil jsem se s nimi o podrcené linecké rohlíčky a svým tempem pokračoval dál. Jelo se mi fakt krásně a celou dobu jsem si říkal, že to na Ronově dobře dobíjí baterky! Co bylo na Kokořínsku nepříjemné, byla údolíčka, kde se díky stínu drželo hodně vod a bláto. Je zajímavé, jak se na začátku vyhýbám každé louži a postupně, jak přichází únava a vše začíná být špinavé, se můj přístup mění. Vyhýbám se pouze evidentně hlubokým nebo jinak zrádným místům, ale 90 % bláta a louží jedu skrz. Musíte si z bláta a vody udělat spojence, ne něco, proti čemu neustále bojujete. Ten boj se totiž nedá dlouhodobě vyhrát. Korunu tomu nasadil sjezd údolím Kočičky, kdy v mapě bylo zdůrazněné poděkování Tomáši Klapkovi, tak díky, Tome! V Kočičce to místo cesty byla jedna velká bahenní lázeň a nedalo se tomu vlastně vyhnout.
V MapCatch jsem viděl, že stahuji i Indiána, ale uvědomoval jsem si, že do cíle je ještě daleko, a tak jsem si u Grobiána dal gulášovku a šišky s mákem. Bylo to skvělé a já zase plný energie pokračoval dál a opravdu jsem za chvíli Indiána dojel. Byl taky vyloudaný a povídal mi skvělý zážitek, jak se chtěl na chvíli vyspat kousek od silnice, ale kvůli tomu, že na jeho spací flek bylo ze silnice vidět, tak se brzo dočkal probuzení od kolemjedoucích. Ti museli být vyděšení, že tam Indián leží polomrtvý, a on byl přitom jenom naštvaný, že ho někdo budí. Chvíli jsme jeli společně, ale byl jsem trochu rychlejší, takže jsme se trochu trhli a sjeli se až v Mělníce, kde na nás čekalo překvapení. Kamarádi Terka se Zdendou (bývalý Loudal a Mílař) nás tam čekali s taškou plnou dobrot a úsměvy na tváři. Bylo super je potkat, popovídat si a vidět to nadšení pro věc. S Indiánem jsme si dali něco málo z téhle „občerstvovací” zastávky a vydali se vstříc závěrečným asfaltovým kilometrům.
U Zálezlic jsem se Indiánovi definitivně trhnul, protože mi to jelo, jak kdybych byl na běžné popracovní projížďce. Měl jsem z toho trochu výčitky, že ho takhle předjíždím na posledním úseku, ale asi to tak mělo být. Cesta byla na poměry Loudání fakt nudná, ale v rámci možností vedla aspoň po kulturně zajímavých místech. Závěrečné kopečky do Slaného vedly po nově vystavěné cyklostezce. Po cestě jsem sebral tři mapové listy, které někdo z rychlejších jezdců poztrácel. Už jsem jen ukrajoval zbývající kilometry a věděl, že pokud se nestane nějaká lapálie, tak stihnu dojet v časovém limitu, který je stanovený jako čas vítěze + 1/3 toho času. Ten pocit, kdy se blížíte do cíle a říkáte si, že to uteklo nějak moc rychle a že byste se vlastně raději znovu vydali na cestu než druhý den do práce.
Pokud se končí ve Slaném, tak tradičně na tenisových kurtech. Loni jsme skončili jinde a moc mě to v cíli netěšilo, ale letos jsem si to moc užil. Ty bezprostřední dojezdové zážitky, parta Loudalů, kteří tam ještě sedí, Hanča, která mě přijela vyzvednout, a celkově ta atmosféra tam byla úžasná! Řekl bych, že je to taková třešnička na výborném dortu.
Libčo, Čépo, Milčo a Vašku, díky moc za organizaci a to, že děláte Loudání Loudáním. Moc rád se příští rok zase vrátím!
PS: Pokud potřebujete obnovit/prošlápnout dlouho nepoužívanou zarostlou cestu, která je ideálně do kopce nebo tak blbým terénem, že se nedá jet, tak napište Čépovi, on ji rád zařadí do dalšího ročníku.