Měsíční putování severní Indií

8. 8.

Je čtvrtek 8. srpna a já se spolu s kamarády chystám na největší výlet, který jsem doposud podniknul. Na měsíc do Indie. Letíme tři a čtvrtá osoba se k nám přidá až v Indii.
Na letišti v Praze se Bára rozhodovala, zda poletí s námi, či zda zůstane doma kvůli své encefalitidě.
Nakonec tohle těžké rozhodování určila mince a Bára se rozhodla vyjet s námi.

Všechny letištní kontroly proběhly v pořádku a my cobydup seděli v letadle směr Helsinky. I na takto krátkém letu jsme dostali od Finnairu nějaké drobné občerstvení. Co mě mile překvapilo, byl kompostovatelný obal na jídlo.

Na přestupu jsme měli 5 h, ale čekání nám celkem rychle utíkalo. Já vyplňoval sudoku a podnikali jsme různé procházky po letištní hale. Cirka hodinu před plánovaným odletem jsme bohužel byli přesunutí na jiný gate a místo spolucestujících s turbany se do gatu přihnali nažehlení čínští businessmani cestující do Pekingu.
Změna gatu by nebyla nic hrozného, ale bohužel pro nás to nebyla jen změna, ale zpoždění minimálně 2 h.
Jako kompenzaci za čekání jsme dostali 8€ poukázku na nákup jídla v letištních obchodech. V Helsinkách si za to člověk tolik nepořídí, ale jak jsme byli čtyři, tak jsme zkombinovali poukázky a koupili bagety a Toblerone, vše 2+1, a rozdělili to mezi sebe. Studentský budget nebyl ohrožen a my měli při čekání aspoň co mlsat.
Čekání na odlet se neustále posouvalo, nejdřív ve 22 h, poté ve 23 h, dokonce až v 1 h ráno a teprve až někdy kolem druhé ráno nám řekli, že let je zrušený a pošlou nás všechny na hotel. Ještě před odjezdem na hotel jsme dostali další poukázku na 17 €.

Všichni už tím čekáním byli unavení a dost nepříjemní na personál, ale za nás musím říct, že zaměstnanci Finnairu se k nám chovali opravdu mile, a pochybuji, že ti, co tam byli s námi, mohli rozhodnutí jakkoliv ovlivnit.

Autobus nás z letiště převezl na hotel, kde se frustrace cestujících ještě prohloubila, protože na recepci byl pouze jeden pán a nebylo v jeho silách zapsat celé letadlo během chvilky.
My jsme byli už takoví rezignovaní a na pokoj jsme se dostali až kolem půl páté ráno.

9. 8.

Ještě před spánkem jsme se domluvili, že vstaneme v 7 h ráno, abychom vyřídili všechny potřebné změny. Barča se totiž rozhodla, že i přes hod mincí zruší celou výpravu a přijme nabídku Finnairu, že ji vezmou zpět do Prahy zadarmo, a ještě vrátí peníze za letenku.
Gabča s Davidem zaspali, a tak jsme to s Barčou na letišti zatím vyřídili sami. Barča odletěla během chvíle zpět do Prahy a já si necelou hodinu odpočal na letištní lavičce.

Když Gabča s Davidem dorazili, tak jsme začali řešit, jak se dostaneme do Dillí. První varianta přes Istanbul byla fajn, ale bohužel neměli tři místa. Druhá varianta letět do Londýna a odtamtud do Dillí byla zdlouhavější, ale mohli jsme letět všichni společně.
Bohužel celá tahle eskapáda znamená, že vnitrostátní let ze Šrínagaru už nestíháme, ale to se nedá nic dělat, budeme muset koupit nové letenky.

Když jsme se dostali do Londýna, tak na přepážce se ukázalo, že letenky dostala jen Gabča s Davidem, ale já a ještě jedna paní jsme letenky už nedostali. V tu chvíli ve mně byla trochu malá dušička, protože to pro mě byl první velký výlet a představa, že se nějak scházíme v Indii postupně, mě dost děsila. Naštěstí jsme po chvíli čekání dostali letenky všichni. U gatu jsem dostal i ujištění, že batoh byl při přestupu přeložený, a mohl jsem si vnitřně trochu oddechnout.

Při nástupu do letadla do Dillí mě zaujala jeho šířka, nikdy jsem v tak širokém letadle nebyl. V jedné řadě mohlo sedět 10 lidí a celková kapacita byla víc než 300 pasažérů. Celkově komfort, personál a celá cesta byla dost příjemná a nám nezbývalo nic než se po té strastiplné cestě těšit na Indii.

10. 8.

Po příletu jsme narazili na realitu komplikovaného letu. Můj batoh, i přes ujištění, že byl naložen, nedorazil. Jako vždy jsem měl jako příruční zavazadlo jen foťák, takže bez věcí, ale aspoň v Indii. Nezbývalo doufat, než že druhý den přiletí batoh stejným letem.

Z letiště jsme věděli, že musíme na autobus, ale jak se dalo očekávat, tak to nebylo nejšťastněji udělané a dost jsme bloudili. Toho využívali taxikáři, kteří nás lákali do svých taxíků. Nedali jsme se a za 75 ₹ jsme jeli do centra klimatizovaným autobusem.

Začali jsme se bavit o tom, jak se mít na pozoru před podvodníky, kteří nás chtějí jen obrat. Naštěstí Gabča s Davidem už měli nějaké zkušenosti a mé snahy odpovídat každému mírnili.

Hotel jsme vybrali jiný, než který máme zarezervovaný na konci cesty, a jestli to byla šťastná volba, s tím by se dalo dobře polemizovat. Nebezpečně přístupné dráty elektřiny pod napětím, zažraná špína a v koupelně jedna díra, do které teklo jak umyvadlo, tak sprcháč. Žádný sifon, nic, prostě díra z umyvadla.

Konečně došlo na poznávání Indie a naší první procházku po starém Dillí, tom Dillí, které není tak západní, ale ještě stále tam potkáte krávy na ulici. Snažili jsme se jít jen po hlavních cestách, abychom si pořádně pamatovali kudy zpět. Ten mumraj, troubení na každém kroku, pokřikování. Moc se mi nedařilo to zachytit na foťák, protože toho mumraje bylo tolik, že jsem nebyl schopen se zasoustředit na nějaké typické rysy.

Jedna rodina na mě ukázala, že je mám vyfotit, a já v dobré víře fotku udělal a chtěl jim ji ukázat, ale jak se hned ukázalo, vůbec jim nešlo o fotku, ale chtěli rupie. Nic jsem jim dát nechtěl, protože tohle je mi dost nepříjemné. Při tom handrkování, kdy jsem se jim snažil vysvětlit, že jsem to chtěl udělat pro ně, se kolem shluklo asi deset dalších lidí a různými pokřiky se mě snažili asi přimět k tomu, abych jim něco dal. Pouze jsem demonstrativně fotku smazal a šel dál. Naštěstí mě nikdo nepronásledoval.

Začalo hodně pršet a majitel autoškoly nás pustil k sobě dovnitř, abychom se schovali. Při čekání jsme byli svědky bizarní situace, kdy rikša zaparkovala tak, že neprojela žádná auta. Ta samozřejmě troubila, ale celá situace vyeskalovala, když přišel nějaký chlápek a celou rikšu převrhnul. Když rikšák přišel, musel rikšu zvednout z kaluže, ale ani u toho moc nenadával nebo se nedivil.

Cestou zpět jsme si dali dobré jídlo v restauraci a pokračovali na přespání do hotelu.

11. 8.

Noc nebyla nejlepší, protože pokoj neměl okna, vyvětrat se nedalo a jedinou možností byl větrák, který se ale vypnul se zhasnutím světel. Nic praktického, ale stejně se mi podařilo nějak zaspat.

Ráno už jsme zkušeně nasedli do autobusu směr letiště, a i přes to, že nám nikdo nevolal, zkusili své štěstí, zda už můj batoh dorazil. Do příletové haly nás nepustili a místo toho nás poslali do kanceláře Jet Airways, odkud nás nasměrovali do jiné části příletové haly, kde nás zase nepustili. Řekli, abychom šli do odletové haly, ale ani tam nás nepustili. Naštěstí už tam byl sekuriťák, co nás neposlal od čerta k ďáblu, ale odchytl nějakého pracovníka Jet Airways, který byl ale zrovna na odchodu po konci směny.
Naštěstí byl tak hodný, že se mnou šel na pobočku, kde konečně někdo vyslechl číslo ztraceného batohu, a po chvíli čekání ho opravdu přinesli!

Když už jsme byli uvnitř letiště, zašli jsme do pobočky Indigo, kde jsme koupili první dostupný let do Šrínagaru, který bude zítra v 11:20. Bohužel letenky nám nemohou vytisknout v kanceláři, ale musíme na terminál 1, odkud nám to zítra poletí. Šli jsme na autobus, který jezdí mezi terminály, kam nás pro změnu zase nechtěli pustit, že pouze s letenkou, a ne vytištěným papírem o zakoupení letu. Naštěstí jim stačila stará letenka z Helsinek do Dillí, která vlastně ani neproběhla.

V autobuse se ukázalo, že svět je malý a jeli jsme spolu se třemi Čechy, kteří znali našeho posledního člena, Barčinu kamarádku, která se s námi má sejít až ve Šrínagaru. Alice, jedna ze skupiny, nám dala kontakt na průvodce po Dillí a kontakt na hostel v Lehu, kde je ubytko na noc jen 100 ₹. Když jsme dojeli na terminál, tak nás čekalo další odmítnutí, protože v odletové hale můžete být jen s letenkou, která je platná na ten den.

Rozloučili jsme se tedy se skupinkou a šli si místo toho dát něco dobrého do restaurační zóny. S plným břichem jsme se přesunuli do čekací místnosti, kde nás nechali sedět. Když si člověk chtěl natočit vodu z automatu, musel si ho zapojit do elektřiny.

V místnosti, kde bylo trochu rušno, jsme zůstali do půl jedné ráno, pak jsme se přesunuli do odletové haly s přáním, že tam bude ještě klidněji a lépe se vyspíme.

Hluku tam bylo tolik jak ve starém Dillí (šoupání nohou, zvuky vysílaček, chrchlání, mumlání, …) a hlavně se jim vůbec nelíbilo, že tam chceme spát.

12. 8.

Když nás v 5 h ráno probudili podruhé, tak jsme usoudili, že už bude dobré vstát a přebalit batohy, které musely mít maximálně 15 kg, a pak 7 kg příručního zavazadla. Splnit limit příručáku s foťákem je vždy trochu problém. Naštěstí cena za nadlimit je pouze 250 ₹/kg a některé věci jsem naházel do plátěné tašky, kterou jsem připnul na brašnu.

Pod 18 kg batohu jsem se nemohl dostat, ale u check-inu seděl milý chlápek, který sice konstatoval, že batoh je “very very heavy”, ale nic platit nechtěl.

Poslední čekání před odletem jsme vyplnili pozorováním letištního frmolu. Celkové fungování bylo dost nezvyklé. Například letištní plocha byla rozdělena na sektory a každý sektor měla daná letecká společnost, která měla své stroje brandované, což je opak evropského způsobu, kdy letiště poskytuje stroje a letadla mohou být kdekoliv. Schody pro vstup do letadla přistavovali ručně čtyři chlapíci, kteří schůdky k letadlu dostrkali. Bagáž vozili normální malotraktory a další a další drobnosti, které se vymykají evropskému fungování.

Čekání uteklo jako voda a v letadle byla sranda pozorovat některé Indy, kteří se létání báli nebo dost možná letěli poprvé. Po příletu do Šrínagaru jsme museli vyplnit formulář pro vstup cizinců, protože Šrínagar je přesně mezi Indií a Pákistánem a podobně jako v Izraeli je historie komplikovaná. Na letišti vidíte spoustu vojáků s kvéry a celkově na vás dýchne hodně striktní atmosféra.

Před letištěm se nás snažili zase nahánět dročkáři, ale my sedli do autobusu, který jel k jezeru Dal, kde jsme měli zabukovaný hausbót. Parádní ubytko uprostřed jezera je turistický sen, ale brzy jsme narazili na jeho nevýhody. U stanoviště shikari, loďky, které jezdí po jezeře, jsme zjistili, že domluva přes booking neplatí a cena za dopravu tam a zpět je 3x vyšší, a ještě nás pan majitel chce zatáhnout do všech atrakcí, co se místními loďkami dají podniknout. Bohužel za fakt nepřijatelnou cenu a nechtěl z toho ani trochu slevit. Podařilo se nám z toho nějak vymluvit a jen jsme se nechali odvézt na břeh ke gatu 7, kde měly jeho shikari stanoviště.

Jak na nás původně město působilo militantně a stroze, tak stará část Šrínagaru byla úplný opak. Rušné ulice plné trhů a drobných prodejců, kteří prodávali vše možné, ale i nemožné. Dali jsme si brambory v těstíčku a kozí špíz. Davidovi špíz moc nejel, takže udělal aspoň radost místním psům.

Po takovém bezstarostném brouzdání kolem jsem ještě za pár rupií koupil meloun, který byl vynikající.

Při cestě zpět na gate, kam nás měl odvézt majitel, nás odchytl jiný shikarista, který nám nabídl projížďku na ranní zeleninový trh 3x levněji (600 ₹) než majitel, a tak jsme se s ním domluvili na ráno za dva dny, že nás vyzvedne na hausbótu.

Všichni jsme se těšili do postele, až budeme moct dospat deficit po nocích probdělých na letištích. Trochu jsem měl problém usnout, protože se tlampači po celém Šrínagaru rozléhaly nějaké náboženské mantry, ale brzy únava zvítězila a já spal jako dudek až do rána.

13. 8.

Vstali jsme pozdě, teprve kolem půl desáté jsme vyrazili shikarou na břeh. Kvůli tomu, že jsme panu majiteli odmítli předražený výlet kolem jezera za $75, tak jsme museli za každou jízdu shikarou doplácet 30 ₹, ale to se stále do našeho studentského budgetu vešlo.

Nejprve jsme šli do turistického centra, kde jsme se ptali na místní zajímavosti, ale i na autobus do Lehu. Ten stojí 1050 ₹, ale kvůli dlouhotrvajícím dešťům se může stát, že nepojede, protože budou sesuvy půdy. Jako poslední nás zajímalo, kolik by stálo vyjet lanovkou na Gulmarg, ale cena byla stejná jako za let z Dillí do Šrínagaru (2350 ₹), a to nás odradilo.

Kvůli dešti jsme se rozhodli přesunout místní zahrady na další den a vydat se naopak do centra města na main bazar. Sice jsme trochu bloudili, ale za pomoci místního policisty jsme se nakonec zorientovali.

Déšť neustával, a naopak sílil. Schovali jsme se v obchodě a zeptali se na do dobrou restauraci. Mezitím silný liják zaplavil krámek naproti tomu našemu, ale pan majitel nám poradil a nechal přečkat ten největší slejvák.

Restaurace byla skvělá a jediná vada na kráse byl neustále vypadávající proud.

Po najezení jsme se vydali do internetové kavárny, kde jsme potřebovali poslat maily Janě, kamarádce Barči, která na nás měla čekat za pár dní u hausbótu, aby věděla, kdy dorazíme. Jak jsem pročítal maily, tak tam byla skvělá zpráva od mé mamky. Mezitím co jsme cestovali do Šrínagaru, se nám byla zeptat v Praze na pobočce Finnairu na možnost reklamace jak za zrušení letu, tak za zpoždění zavazadla. Prý máme velkou šanci získat finanční kompenzaci. Hned z kavárny jsme vyplnili formulář a doufali, že to vyjde.

Při odchodu z internetové kavárny jsem měl hned dvě premiéry. První běhavka a první místní záchod v mešitě. Mešity jsou takovou veřejnou toaletou a jistotou, když si potřebujete odskočit.

Ještě jsme navštívili místní supermarket, abychom se podívali, co se tam prodává, a oproti našim krámům nás překvapilo, že víc než ⅔ zboží byla drogerie a jen ⅓ jídlo. Vysvětlení je ale vcelku logické, místní nakupují jídlo primárně na trhu.

Cestou k hausbótu jsme si ještě potvrdili s chlápkem, že nás svou shikarou zítra odveze na zeleninový trh. V 5 h ráno nás měl vyzvednout na hausbótu a vyrazit s námi na zeleninový plovoucí trh. Aby věděl, kde přesně spíme, tak nás k našemu hausbótu rovnou zavezl.

14. 8.

Celou noc jsem proběhal a teprve nad ránem se mi udělalo líp a trochu jsem se vyspal. Rozhodl jsem se, že zeleninový trh nechci vynechat, a s obavami o běhavku jsem se vydal s ostatními na shikaru.

V 5 h ráno nás opravdu vyzvedl domluvený chlápek a vezl nás na zeleninový trh. Cestou se bohužel dost rozpršelo, což nevadilo ani tak nám, protože naše shikara měla stříšku, ale spíš jsem se bál, že na trhu nebude moc lidí a tím nebude tolik co fotit. Chlap měl praxi a celkem páru, takže nás tři odstrkal bidlem na trh za necelých 30 minut.

Jak pršelo, tak bylo takhle nad ránem opravdu málo světla, a ještě bylo těžké se domluvit na vhodném místě, kde nikomu nebudeme překážet, ale zase tam bude na co koukat. Spolu s námi tam bylo dalších pět shikar s jinými turisty. Někteří trhovci se nám snažili prodat od šafránu po vzrostlé kytky, ale nic jsme nekupovali, protože naše cesta teprve začíná a tahat se s tím dalších 30 dní není ideální. Nějaké fotky se mi nakonec zadařily a my frčeli zpět.

Po návratu na hausbót tam čekal otec pana majitele Firdouse a tvářil se jak kakabus, že jsme nevyužili služeb jeho rodiny, ale vzali si někoho jiného. Bodejť, když ta cena byla třetinová. Bylo jasné, že to nejspíš bude mít nějakou dohru, ale my si šli raději lehnout a dospat brzké vstávání.

Kolem 12. hodiny nám přijel Firdous říct, že dlouho žádná jiná shikara nepojede. Zkásnul nás zase o 30 ₹ a dal si záležet, aby vzal nejhorší loď z flotily, do které teklo a vypadala, že se každou chvílí převrátí.

Ve městě jsme koupili lístek na autobus do Lehu a rovnou se optali, jak to vypadá se sesuvy. Další na seznamu byla pošta. Než vás do ní pustili, museli jste se podrobit “ošahávací” kontrole od policistů. Pohlednice měli dost hnusné, ale aspoň jedna měla ucházející motiv, a tak jsem poslal první pohledy. Úsměvná cena byla za poslání do Česka, což bylo 15 ₹, tolik nestojí ani pohled v rámci ČR.

Za poštou se nacházel fotokrámek Mahatta, který se prezentoval již dávno neexistujícími značkami jako třeba Orwo. Uvnitř kromě starých fotoaparátů měli i spoustu starých kolorovaných fotografií a knížek. Asi je to nerozum tahat další měsíc knihu na zádech, ale já tam ten Kašmír focený na velký formát nemohl nechat. Před odchodem jsem poprosil pana majitele, zda bych si ho mohl vyfotit, a spokojeně jsem odcházel domů.

Následně jsme si stopli rikšu, která nás přiblížila k mešitě Jamia Masjid. Samozřejmě dohoda před jízdou byla jiná než poté, co jsme vystoupili, ale díky Gabče s Davidem jsme nic navíc platit nemuseli.

Mešita byla obrovská a celá dokola průchozí. Uvnitř se nacházela krásně udržovaná zahrada s nádherným výhledem na hrad. Do mešity jsem musel zaplatit poplatek za focení, ale to mi vadilo o trochu míň než pohorky, které jsem nechal před mešitou, a bál se, zda mi je někdo nevezme, abych nemusel zbytek výletu chodit pouze v sandálech.

Další v plánu bylo se najíst, já jsem byl na běhavkové dietě, rýži. Co mě ale překvapilo, byl fakt, že donesli rýži mastnou, tedy nic, co by běhavce pomohlo. Nakonec jsem ji spořádal, protože byla vlastně moc dobrá, a řekl jsem si, že to risknu.

Poté jsme se toulali jen tak bezcílně městem směrem k hausbótu, kde už ten den na nás měla čekat Jana. Cestou jsme viděli dva zajímavé momenty místních řemeslníků a řezníků. Brusiči nožů neměli motorovou brusku, takže jeden tahal za řemen a tím brusku roztáčel a druhý brousil, musela to být velká dřina.
No a řezník se s masem a jeho uchováváním nepáral. Koza stažená z kůže visela oblepená mouchami ve výloze, kuře čerstvě podříznuté ještě nevykrvácel a už se kolem sbíhali místní psi. Chápu, proč je v Indii tolik vegetariánů.

Došli jsem zase ke gatu 7, kde jsme se ptali po Firdusovi nebo Fajasovi, aby nás odvezl na hausbót. Najednou chtěl už 50 ₹, prý kvůli dešti. Já jsem měl už namále s běhavkou, takže jsem moc neprotestoval a zaplatil.

Zatímco já jsem trůnil na záchodě, tak se venku odehrála zajímavá situace. Firdous zakázal Fajasovi, aby nás zítra ráno, v poslední den ubytování, převezl na břeh, a řekl nám, ať si zavoláme tomu, co nás vezl na zeleninový trh. Tak přeci jen na nás trochu vyzrál a nenechal si líbit, že jsme neskákali podle jeho písničky.

Když odjel, zkusili jsme odchytávat lodě kolem, ale nikdo se k nám neměl nebo nevěděl, co chceme.

Po chvilce Firdous zase přijel, úplně otočil a snažil se tvářit mile, no co si budeme povídat, moc mu to nešlo. Začal nám vytýkat, že jsme nejeli na okružní jízdu kolem jezera a domluvili si zeleninový trh s někým jiným. Po nějaké době a diskuzi jsme nakonec zaplatili o 500 ₹ za ubytko víc, 100 ₹ za poslední shikaru a mezi dveřmi bez zájmu pronesl, že Jana dnes nedorazí, že prý dojede až do Lehu.

Celá situace se zdála být nešťastná, ale nakonec, jak to vypadalo dramaticky, se toho tolik nestalo. Co nás trochu trápilo, byla Jana, o které jsme nic nevěděli a netušili, proč musela změnit plány.

Usínání s pocitem, že se zítra konečně vydáme do Lehu, města hor, bylo skvělé!

15. 8.

Ráno jsme doufali, že dohoda, byť krkolomná, platí a celí šťastní odjížděli od Firdouse pryč. Vezl nás tak desetiletý kluk, takže jsme si připadali trochu jak otrokáři. Město se ještě neprobudilo a bylo úplně prázdné, pouze bylo všude hodně policistů.

Na autobusovém nádraží jsme byli asi o 30 minut dřív, než byl plánovaný čas nakládky. Při čekání nás odchytil chlápek a prý, pokud chceme do Lehu, tak máme smůlu, že cesta je od včerejška zavřená kvůli sesuvům. Moc jsme mu nevěřili, protože nám automaticky nabízel jízdu svým džípem, a raději jsme počkali na někoho oficiálnějšího z autobusového nádraží.

Při čekání jsme potkali a poznali Alenu, který taky jede do Lehu. Bohužel taxikář nelhal a cesta byla vážně zavřená, přerezervovali jsme tedy lístky na zítra a společně se vydali zpět do města do hotelu, kde Alena bydlela. Cena za pokoj byla 300 ₹ a my jsme rádi, že nemusíme na jezero a být zase otroky shikar.
Abychom ten den jenom nepromarnili, vydali jsme se na výstup k hinduistickému chrámu Shankaracharya Temple. Šli jsme asi tou nejkrkolomnější cestou kolmo nahoru a touto trasou jsme nepotkali ani živáčka. Ono taky za deště a mlhy, proč by se na ten kopec někdo šplhal.

Já z toho měl ale obrovskou radost, vlastně to byl první pořádný výlet na nějaký kopec. Nahoře k našemu překvapení čekala vojenská kontrola a my museli odevzdat telefony a foťáky.

Svět zde byl najednou úplně jiný, nikdo nám nic nevnucoval, pouze se lidé nenuceně ptali, odkud jsme, a celkově atmosféra byla mnohem klidnější. Nad každým vchodem byl zvon, na který lidé při průchodu zazvonili.

V samotném chrámu byl nějaký představený, který lidem za peníze dával jakousi svěcenou vodu, kterou zalévali sošky slonů, kytky nebo vázy. Moc jsme netušili, jak ten “obřad” funguje, tak jsme se jen tiše dívali a poté šli zpět dolů, kde jsme si vyzvedli boty i foťáky.

Zpáteční cestu jsme zvolili raději po silnici, protože po té kamzičí dolů to bude pěkně klouzat. Pod kopcem jsme si dali skvělý oběd a ještě lepší masalu.

Zatímco jsme odpočívali, tak vyšlo sluníčko a rozhodli jsme se, že toho využijeme a pojedeme se podívat na zahrady, které jsou ve Šrínagaru vyhlášené.

Rikša nás tam odvezla jen za 120 ₹.

Nishat zahrady byly opravdu krásné, ale jako skoro vše v Indii byly dokončené tak napůl. Kromě okrasných rostlin a stromů mě mile překvapilo, že tam byly i stromy ovocné.

Asi i díky sluníčku bylo v zahradách plno a spousta lidí se chtěla fotit s Gabčou. Chvíli jsme přemýšleli proč, ale brzy nám to jedni místní vysvětlili. Gabča se hodně podobá místní herečce (Katrina Kaíf) z nějaké nekonečné telenovely.

Cesta rikšou zpět byla opravdu adrenalinová, rikšák jel o poznání rychleji a házel myšky do míst, kam jsem se zaťatými zuby nevěřil, že se vejde.

Večerní procházka městem byla osvěžující, nemuset večer trávit na hausbótu mělo své výhody a viděli jsme, jak město večer žije víc než přes den. Všichni vyšli ven a na chodnících prodávali věci, které nejspíš přes den vyrobili. Gabča s Davidem koupili šátky a já sehnal pěknou plátěnou tašku se slonem. Kolem půl desáté se ulice ale vylidnily a my netušili, zda to nějak nesouvisí s vojáky, takže jsme také raději šli na hotel.

16. 8.

Ráno jsme se na autobusáku dozvěděli, že cesta je znovu průjezdná. Raději jsme byli při nakládce mezi prvními, abychom si zajistili bezpečné upevnění batohů na střeše autobusu. Věci na střechu skládal silný chlapík, kterému jsem naše batohy zabalené do pláštěnek pomohl upevnit, a hlavně jsem se ujistil, že to nikde nevypadne. Nechápu, jak je možné, že ty střechy vydrží tolik zátěže hlavně při jízdě.

Odjezd měl být podle řádu v 7 h, na lístku bylo v 7:30 a reálný odjezd byl 8 h. My si čekání zkrátili čajem a plackami. Když jsme šli pak do autobusu, čekal nás chaos. Vypadá to, že lístky na autobus prodali dvakrát a místo, kde jsem měl sedět, bylo už zabrané jiným pánem, co měl na lístku to stejné místo. Stejně tak Alena sdílela sedačku s nějakou ladackou ženou. Nakonec se ukázalo, že na autobusáku udělali chybu a někteří měli sedět v jiném autobusu. Náš zůstal i tak přeplněný, ale nějak to šlo.

Pán, se kterým jsem sdílel sedačku, se nakonec ukázal jako sympaťák a dali jsme se spolu s jeho lámanou angličtinou do řeči. Třeba mi povídal o starých stromech, které jsou chráněné, a za jejich pokácení hrozí až 5 let vězení. Stejně jako dalších 95 % Kašmířanů chce nezávislost a chodí se modlit pravidelně v pondělí a ve čtvrtek.

Autobus byl v zoufalém technickém stavu, takže ještě ve městě jsme dofukovali pneumatiku a já si říkal, jak tu horskou cestu přečkáme.

Cesta se začala klikatit nahoru a viděli jsme mnoho míst, kde byly sesuvy půdy. U jednoho jsme ale museli zastavit. Přes celou cestu bylo třeba třicet metrů hlíny a kamenů v mocné vrstvě. Byli jsme teprve třetí auto, takže tenhle sesuv se musel udát nedávno, raději nemyslet, co by se stalo, kdybychom tam zrovna jeli. Zároveň to bylo evidentně blízko nějakému jinému sesuvu, protože na místě už byl velký buldozer a hrnul materiál dolů do údolí. Trochu nešťastné, protože takhle musí uklidit serpentiny pod námi. Spolu s buldozerem tam byli dělníci, kteří byli na Indy atypicky černí a manuálně majzlíky roztloukali obrovské kameny, aby se buldozeru lépe odvážely.

Když buldozer odklidil cestu aspoň na jedno auto, už se všichni dali do pohybu a začali se prodírat bahnem s pneumatikami bez vzorku. Cesta dál ubíhala a my se klikatili nekonečně vysoko. Občas to bylo na centimetry, ale všichni měli respekt a nikdo nespěchal na úkor ostatních.

Sem tam se zastavilo na čaj nebo svačinu a my cizinci jsme na dvou checkpointech museli prokázat svou totožnost.

Kargil, městečko, kde je noční pauza, se blížil, a i cesta se postupně měnila z offroadové přes jemnou šotolinu až po parádní asfaltovou dálnici. Vedle nás tekla řeka a já snil o tom, jak si splujeme za pár dní Zaskar.

V Kargilu nebylo moc na výběr a my nakonec skončili v zablešeném hotelu za 75 ₹ na osobu. Večeři jsme si dali v dhábě, což je obdoba naší jídelny.

Usínal jsem s pořekadlem v hlavě “dobrou noc, ať vás blechy štípou celou noc” a doufal, že se nenaplní.

17. 8.

Kolem půlnoci jsem se probudil a musel jsem zase utíkat na záchod, kde jsem strávil další skoro hodinu, a v mezičase jsem se na chodbě bavil s majitelem hotelu, který byl dost sympatický.

V půl čtvrté jsme začali nakládat batohy zpět na střechu a ve 4 h ráno jsme už byli na cestě. Ukázalo se, že několik Indů chybí, prý bydlí v blízkém hotelu. Řidič se tedy vydal tím směrem, a když přijel před hotel, tak začal troubit jak na lesy i přes tak brzkou hodinu. Brzy všichni naskákali do autobusu a mohli jsme pokračovat.

Nebylo mi od rána dobře, takže si z cesty moc nepamatuji a jen vím, že jsem se snažil cestu přežít.

Když se silnice stávala širší a měla lepší povrch, tak se mi udělalo i trochu lépe a začal jsem si všímat víc věcí kolem. Nejvíc se mi líbila ta silniční infrastruktura, která je sesuvům půdy přímo připravena. Na místech častých sesuvů je asfaltová silnice přerušena šotolinovým úsekem a poté zase pokračuje asfalt.

Na oběd se zastavilo v nějaké restauraci u cesty, ale já oproti ostatním raději držel hladovku.

Krajina se měnila, přibývalo malých políček, drobných meruňkových a jablečných sadů, a byť jsme byli v nějakých 3000 m n. m., tak někde už měli sklizeno. Kromě přírody se měnil i počet vojáků a vojenských základen, které jsme potkávali po cestě. Do Lehu jsme i díky rychlosti řidiče dojeli oproti plánu dřív. Asi vědí, proč vedle silnic mají motta jako “speed thrills, but kills” nebo “after whiskey, driving risky”.

Hned po příjezdu jsme zamířili do internetové kavárny, abychom se spojili s Janou a napsali jí, že už jsme v Lehu. Bohužel ani v jedné ze dvou momentálně internet nefungoval, ale jak se ukázalo, tak to ničemu nevadilo, protože Janu jsme potkali venku.

Ukázalo se, že Jana nenašla úplně nejlepší ubytko, a tak jsme dali na doporučení Alice z letiště a vydali se do guest housu. Sice tam bylo plno, ale hned vedle za 450 ₹ pro tři měli krásné ubytko, a dokonce s evropským záchodem. Ani nevíte, jak moc mě ta informace potěšila!

Začali jsme se pídit po obchodě a informacích, jak postupovat s dalšími výlety, které jsme měli v plánu. Bohužel kvůli mnoha zdržením jsme se báli, že nemůžeme už stihnou vše, co jsme si naplánovali. Momentálně asi nejdůležitější bod je chybějící aklimatizace před plánovaným trekem do 6 000 m n. m.

Leh je město pro ezoteriky ze Západu a vše je tomu přizpůsobené. Ano, za záchod jsem byl rád, ale indické jídlo abyste pohledali, všude samá kontinentální snídaně, lekce jógy a jiné workshopy zaměření na sebepoznání.

Co je pro Leh typické, jsou místní ženy, které sedí na hlavní třídě a prodávají zeleninu ze svých zahrad. Nejdřív jsem o tom četl v knize Heleny Norberg Hodge – Ancient Future a evidentně se od doby, kdy to psala, nic v tomhle ohledu nezměnilo.

Se setměním se ulice vylidnily a my s nimi. V guest housu jsem si dal banán, sušenky a colu a doufal, že to přes noc udržím.

18. 8.

Poprvé od odletu se mi spalo hezky. Žádné zvuky, příjemná teplota a ani střevní potíže. Ráno jsme vstávali pozdě, všichni jsme potřebovali dospat cestovní deficit. Moc jsme ale neotáleli a vydali se do Lehu, abychom zjistili další potřebné informace o cenách, zajistili permity, poslali pohledy a v neposlední řadě se podívali po místních památkách.

Cestou k paláci jsme potkali krámek s hezkými pohledy, takže jsem jich hned sedm koupil a raději poslal ještě jeden dědovi, protože jsem si vůbec nebyl jistý, zda ten ze Šrínagaru dorazí. K paláci nevedly nijak dlouhé schody, ale nadmořská výška udělala své a všichni jsme byli brzo zadýchaní. Za vstup do paláce jsme zaplatili 100 ₹, což je na místní poměry hodně, ale mají to hezky udělané, že místňáci to mají jen za 5 ₹ a pouze pro cizince je to dražší.
První, co nás v paláci uvítalo, byla nádherná výstava fotek z celého Ladakhu. Od letních přes zimní snímky a člověk jen přemýšlel, jak náročné to tady v těch končinách v zimě musí být.

Celá budova je protkaná maličkými místnostmi, které jsou často dost temné, takže to, že David měl baterku, se dost hodilo. Co se hodně prolínalo, byla honosná výzdoba s místy, která byla evidentně neudržovaná a chátrala. Je to škoda, ale chápu, že udržovat tak velký palác v těch drsných horských podmínkách nemůže být lehké a už vůbec ne levné. Ale každopádně bych křivdil místním, protože zrovna na střeše tři pracovali.
Ze střechy byl nádherný výhled na město i Stok Kangri, horu, kam chceme vylézt.

Dolů z paláce jsme šli jinudy a doufali, že najdeme nějakou zapadlou lokální restauraci a dáme si něco místního a ne pizzu. Ještě před restaurací jsme viděli jednu z těch “posvátných” krav, jak se živí na hromadě odpadků.

Nakonec se nám naše hledání vyplatilo, protože jsme narazili na místní tibetskou restauraci, kde jedli převážně místní, což je většinou známka dobrého místa. Příprava jídla sice trvala dlouho, ale aspoň jsme všichni napsali pohledy a mohli je na poště ještě dnes odeslat. Delší čekání se vyplatilo, protože vše, co jsme si objednali, bylo výtečné!

Cestou z restaurace jsme si byli zjistit čas odjezdu autobusu do klášteru Thiksey. Chvíli jsme byli bezradní, kde ten čas zjistíme, ale nakonec jsme se zeptali jednoho řidiče, který se zeptal druhého a odpověď byla zítra 8 h ráno.
Davidovi nebylo dobře, nejspíš z výšky, a tak si s Gabčou šli odpočinout do guest housu a já mezitím šel zajistit permit na Stok Kangri a zkusit sehnat mačky na půjčení, které jsou pro vrchol prý důležité.

Když jsem se vrátil s potřebným permitem, ale bez maček, tak už Davidovi bylo líp a vydali jsme se na Shanti Stupu. Bohužel nám nedošlo, jak rychle zapadá slunce, a nahoru jsme museli celkem spěchat. Davidovi to neudělalo dobře, takže se vrátil zpátky a my pokračovali jen s Gabčou.
Shanti Stupa je fakt obří a výhledy z ní jsou nádherné. Bohužel se západem sluníčka se udělala i pěkná zima a já neměl mikinu. Shodou okolností jsme potkali Janu, takže jsem se nebál je s Gabčou nechat nahoře se ještě chvíli kochat a sám utíkal dolů, abych neprochladl a neuhnal si nějakou rýmu.

Budík jsme si nastavili na 6:45 ráno, abychom stíhali bus v 8 h do Thiksey.

19. 8.

Ráno byl trochu frmol, ale autobus jsme nakonec stihli. K našemu překvapení vyjel autobus poloprázdný. Sedačky v autobuse byly zamýšlené pro dva, ale reálně jsem se tam vešel tak já a brašna na foťák. Kolem řidiče byla spousta kýčovitých dekorací a vůbec nechápu, jak se přes ty všechny hýbací a kývající se věci může řidič soustředit na jízdu.

Autobus se začal brzy plnit nejdřív málo, kdy zastavoval jednotlivcům na mávnutí, a později hodně, kdy se na jedné oficiální zastávce naplnil autobus k prasknutí. Tedy k prasknutí – ono vejít se nikdo nemohl dopředu, ale vzadu na místní poměry byl ještě prostor. Jen prostě chyběla hláška “prosím, postupte dále do vozu”. Vedle mě seděla drobná paní, takže jsme se pohodlně vešli, a celou cestu si broukala modlitbičky.

V Thiksey jsme byli celkem brzo a při cestě nahoru jsme potkali svatyni, která se zrovna opravovala, a nikdo neměl nic proti tomu, abychom nakoukli dovnitř. Hned poté jsme dorazili na první „střechu”, kde stáli tři mniši. Zaujatě se bavili a u toho koukali do širokého údolí plného políček. Během chvilky se k nim přidal malý mnich, kterému mohlo být tak 7-8 let. Když se pozorně podíváte na fotku, najdete ho tam.
Když jsme se my i mniši nabažili, pokračovali jsme s nimi do modlitebny, kde byla neuvěřitelná atmosféra. Abychom nerušili, tak jsme si sedli do kouta a tiše pozorovali dění kolem.

Jeden mnich modlitby nečetl, ale nosil mnichům nové modlitební papíry. Jeden papír měl tak 60 cm na delší stranu. Občas přinesl i nějaký čaj a kaši. Prostě tak, aby se mniši mohli plně soustředit na modlitby a nemuseli řešit nic jiného.

Co mě ale překvapilo, že když jsem zavřel oči a zaposlouchal se, tak různí mniši četli různé modlitby. Je to vlastně logické, ale hezky to znázorňuje, jak moc jsou ponoření do té své a nevnímají okolní svět. Však si sami zkuste ve dvou ve třech lidech číst nahlas nějaký text.

Po hezkém rozjímání jsme se přesunuli do vedlejší svatyně, kde se ozýval buben. Byl tam mnich, který bubnoval a zároveň u toho říkal modlitby.

Když jsme se přesunuli ven, tak někteří mniši už byli také venku. Jednoho jsem gestem poprosil, zda ho můžu vyfotit, a on souhlasil, a ještě se moc hezky usmál. Trochu se mi vnitřně ulevilo, protože jsme pro ně nebyli jen další otravní cizinci, ale najednou jsme byli návštěvníci, a tak trochu nás pustili mezi sebe.

Další na seznamu míst v Thiksey byl 12m Buddha. Cestou jsme si všimli, že díky tomu, jak jsme nešli klasickou cestou od parkoviště, ale trochu bokem, tak jsme se vyhnuli placení. Doplnili jsme jim tedy pokladničku, protože si to zde opravdu zaslouží.

Cestou od Buddhy jsme se ještě zastavili u místního léčitele, u kterého chtěl David nějakou pomoc na svůj atopický ekzém na hlavě. Když to mnich uviděl, tak se mu úplně rozzářily oči a honem běžel vedle do místnosti pro nějaké bylinky.
Když se vrátil, přinesl různé kuličky. Pečlivě je odpočítal a ukázal, které si má David dát ráno a které večer. Vždy po třech kuličkách.
Podle tradiční medicíny víceméně neřešitelná záležitost, zde to během týdne má vyřešit pár kuliček. Cena za kuličku byly 2 ₹, tedy dohromady na týdenní léčbu 84 ₹.

Před dalším cílem jsme si dali pořádný oběd v místní restauraci a vegetariánské biryani bylo skvělé! Čekal nás totiž přechod cca 4 km do blízkého kláštera Shey.
Cestou tam jsme šli částí, kde bylo obrovské množství čortenů alias stúp, kde nějací mniši věšeli modlitební vlaječky. Davida napadlo, že bychom jim mohli pomoci, a tak jim to nabídl. Mniši ochotně souhlasili a možná byli i rádi, protože nebyli nejvyšší a věšet vlaječky na vrcholek stúpy není úplně lehké.
Praporky bylo potřeba nahoře zabodnout a pořádně upevnit kameny, aby nespadly.

Díky tomu, že jsme do Shey došli pěšky, tak jsme zase přišli z úplně jiného směru než 99 % turistů. Než jsme došli do kláštera, kde je 12,5m Buddha, ano o půl metru větší než v Thiksey, holt je potřebovali asi trumfnout, tak jsme u vchodu narazili na turistku, které bylo evidentně hodně zle, nejspíš z výškovky. Dali jsme jí vodu a doporučili, ať prostě sejde co nejníž, že někdy i pár metrů pomůže, a hodně pije.

Když jsme se nabažili v Shey, tak jsme vyrazili, a protože jsme vůbec netušili, kdy pojede autobus, tak jsme zkusili stop. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Já s Alicí a Janou a Gabča s Davidem. Nakonec se ukázalo, že to nebylo třeba, protože asi čtvrté auto byl autobus. Vypadal beznadějně plný, ale věděli jsme, že se vejdeme, stačí trochu pošťouchnout lidi, aby si popolezli dozadu. Na mě zbylo místo na schůdku ven z autobusu, ale o to větší sranda to byla. Díky tomu, jak zde jezdí běžně závozník, tak zde bylo pevné madlo a já si jízdu napůl venku užíval.

V Lehu se od nás Jana odpojila, protože byla unavená, a Alice, která šla volat do práce, kterou si v Indii našla. Chce tu nějaký ten rok žít, takže se začala po něčem rozumném shánět.

Já se rozhodl, že si ještě vyšlápnu do kláštera nad Lehem a využiju snad hezkého světla k focení. Šlo se mi dobře, a i přes ostré tempo jsem se už tolik nezadýchával. V klášteře mě zkásli mniši, kteří ale jako mniši vůbec nevypadali, takže bůhví, zda jsem někomu nenaletěl, ale hádat jsem se s nimi nechtěl. Byl striktně daný směr prohlídky a u svatyně mě zkásnul ještě podivně vypadající mladík, dokonce víc podivnější než ti původní nemniši. No holt je to hned nad turistickým Lehem, musí se s tím počítat. Aspoň, že výhledy na město a okolní krajinu byly famózní!

Cestu dolů jsem zvolil zase jinou a narazil jsem na trh pro místňáky, kde jsem byl jediný cizinec. Úplný nezvyk oproti tomu frmolu dole. I místní byli dost překvapení, co že to tam dělám a jak jsem se tam ocitl.

V guest housu jsme se všichni sešli a společně zašli do tibetské restaurace, kde jsme si už včera tak dobře pochutnali a ani dnes nás to nezklamalo.

20. 8.

Ráno jsme si všichni přispali, ale dnešní výlet na Sankar Gompu, klášter, ležící asi 3 km od Lehu, jsme vynechat nemohli. Bohužel když jsme se tam dostali, tak dveře dovnitř byly zavřené a jen pár turistů bezradně obcházelo kolem jako my. Já jsem se ještě v mezičase snažil Janě zprovoznit její rozbitý foťák, ale bohužel bezúspěšně.

Když kolem procházel mnich, tak jsme se ho zeptali, zda neví, kdy se bude otevírat. Podle výrazu vůbec netušil, ale běžel se nám zeptat někoho jiného. Jak milé bylo překvapení, když se vrátil a rovnou nesl klíče, aby nám odemkl.

Stálo to za to, klášter měl skvělou atmosféru. Asi i tím, jak jsme tam byli skoro sami. Jeho výzdoba byla střídmější než v klášteře v Thiksey nebo Shey, ale měl také něco do sebe.

Na dnešek jsme těch plánů tolik neměli, takže cestou zpátky jsme spíš řešili, kde a jak si zajistíme ten odvoz na čtení Dalajlámy.

Cestou ve městě jsme ještě chtěli konečně poslat ty pohledy, ale stále nám chyběly známky a už potřetí byla pošta zavřená, protože byl zase nějaký svátek.

Na autobusáku nám řekli, že skoro všechno, co má kola, bude v 6:30 odjíždět, a že bychom se měli vejít. Ještě zbývalo vyřešit úschovu batohů, protože nechávat je na současném ubytku by byla minimálně hodinová ztráta, a s sebou na Dalajlámu se nám je nechtělo tahat.

Nakonec jsme se v jednou guest housu dohodli, že si pronajmeme pokoj za 200 ₹ a necháme si batohy tam.

Čas oběda na sebe nenechal dlouho čekat a byť jsme chtěli vyzkoušet nějakou novou restauraci, tak nás to zase zlákalo do restaurace Kokonor, kde jsme si opět dali výborné momo.
S plným břichem jsme šli nakoupit zásoby jídla na trek, mapu a konečně i ty prokleté poštovní známky.

Odpoledne po chvilce odpočinku jsme se vydali ještě na nákupy místního oblečení. S Davidem jsme měli vybrané jedny volné kalhoty. Já si vybral zelené a David fialové. Jako bonus k nákupu jsme dostali přednášku o náboženství.

Komplikovanější situace byla s mojí mikinou. Všude těch jačích se vzorem byla fůra, ale bohužel se nepočítalo s mojí delší postavou. Když už mi mikina byla v ramenou, tak jsem měl krátké rukávy a naopak. Když už jsem hledání vzdal a zašli jsme na koláč s masalou, tak vedle v krámku byla jedna s hezkým vzorem včelí plástve a kupodivu mi byla. Cenu jsem usmlouval z 2500 ₹ na 1900 ₹ a spokojeně odcházel.

Před spaním jsme s domácími vyřídili platbu za ubytování a vše si připravili, abychom v 5 h mohli odejít.

21. 8.

Brzo ráno jsme se vydali na autobusák, aby nás tam čekalo nepříjemné překvapení. Všechny autobusy směr Choglamsar už byly pryč, byť do jejich původního odjezdu bylo ještě víc než 30 minut. Taxikáři byli všichni vybukovaní a čekali na lidi, co mají rezervaci.

Nezbylo nám nic jiného než zkusit stopovat. Po cirka 10 minutách se nám podařilo stopnout pána s Mahindrou, což je indický pick-up, a pán nás vzal na korbu, kde už sedělo pár lidí. Ti se na nás vstřícně usmáli, sešoupli nohy a my si vlezli k nim.
Byl to tak skvělý zážitek, že jsem byl rád za nemožnost jet autobusem.

Provoz houstl, začaly se tvořit kolony a Indy nenapadlo nic jiného, než z pravého pruhu, kde normálně jezdí auta, v protisměru vytvořit další souběžný pruh, a tím se zaplnila celá silnice teď už úplně!

Když jsme dojeli na místo, tak jsme se chtěli odvděčit řidiči, ale ten nic nechtěl. Na místní poměry to byl nezvyk, tak jsme mu aspoň moc poděkovali a nechali se unášet davem, protože jsme vlastně nevěděli, kam jít. Dav nás dovedl do fronty, která se dělila na dvě části. Mužskou a ženskou, kdy každá z těchto front prošla letmým prohledáním na zbraně.

Fronta pokračovala, ale my se oddělili na zahraniční sekci, kde měl být překlad do angličtiny. Jak všichni seděli na zemi a bylo tam lidí, že nešlo dohlédnout na konec, tak jsem si uvědomil, že myslím na světový pohár ve famfrpálu a přesně tak jsem si připadal.

My si sedli tak 10 m od pódia a cca 20 m od dalších Lámů, kteří asi jsou výše postavení.

Lidé stále přicházeli a některé zápaďáky jsme už od pohledu poznávali z Lehu.

Místa ubývalo, sluníčka přibývalo a už opravdu nebylo moc k hnutí. Příchod Dalajlámy byl vlastně úplně obyčejný a přesto impozantní. Překvapilo mě, jak kultivované publikum bylo a potlesk nebyl nijak bouřlivý.

Dalajláma začal prvně mluvit o rozdílných náboženstvích na území Ladakhu. Mezitím se někam k nám vměstnali další cizinci a ten jeden se hrozně chtěl bavit o mé foto výbavě, ale já fakt nechtěl řešit foto věci, když jsem na čtení Dalajlámy. Naštěstí to brzy pochopil a já mohl dál poslouchat moudrá slova o tom, jak se zde žije, co je pro lidi důležité.

Přiznám se, že jsem všemu překladu nerozuměl, ale i tak to ve mně nechalo hluboký dojem.

Ke konci se začaly rozdávat těstové koule, které byly nejspíš ze sóji, a k nim čaj.

Na samotném konci proslovu se Dalajláma tak potutelně uchechtl a bylo vidět, že ho celá ta akce těší. Poté proběhly modlitby, a to byl taky hodně silný okamžik, protože nejen z repráků, ale i z celého davu to hučelo a dunělo.

Při odchodu jsme se zase nechali unášet davem až k místu, kde jezdí taxíky. Hned nám jeden zastavil a dovnitř se nás nasáčkovalo hned 10 cestujících, takže s řidičem jsme tvořili hezký fotbalový tým. Za cestu chtěl řidič jen 30 ₹.
U autobusáku jsme si dali skvělé jídlo v tamější restauraci nebo spíš bufetu, vyzvedli věci z guest housu a začali hledat odvoz do Jingchanu, což je vesnice v údolí, kde začíná náš trek směřující na Stok Kangri.
Po pár pokusech nám chlápek nabídl, že za 1000 ₹ nás tam všechny odveze, a nás ta cena až překvapila, protože nám za tu krkolomnou cestu přišla až podezřele nízká. Cesta nebyla dlouhá, ale o to horší byl povrch silnice. V momentě, kdy se silnice někde před Zinchanem zúžila na jedno auto a ze štěrku se staly kameny a z kamenů valouny, tak nás řidič vysadil a nám začal pořádný výlet!

Cesta vedla podél potoka, který jsme neustále sem a tam brodili, abychom se dostali k Rumbaku, kde má být ofiko místo na spaní a taky tea tent, tedy něco jako týpí s občerstvením.

Okolní krajiny, příkré stěny, výhledy na vrcholky a všudypřítomné kamení mě úplně uchvátilo! Byla to nádhera a kamkoliv jsem se podíval, tam bylo něco úžasného! Brodů nebylo málo a ani nebyly nijak náročné, jen občas těch 28 kg na zádech bylo znát. Bez foťáku by to bylo o 5 kg míň a vody jsem měl v tuhle chvíli 7 l, protože jsme nevěděli, jak to bude s vodou vypadat.

Zadýchávání bylo normální, přeci jen už jsme byli v nějakých 3 600 m n. m., ale když jsme si nepovídali, tak to s dechem nebylo nijak špatné.

Před Rumbakem se nám otevřel nádherný výhled na pocukrované vrcholky hor. Už jsme někde hledali místo na spaní, abychom nepřepískli aklimatizaci, a taky už bylo poměrně hodně hodin. Rozhodli jsme se tedy, že bágly necháme opřené o stúpu a půjdeme se k Rumbaku podívat nalehko. Jak začalo zapadat sluníčko, tak se odehrálo divadlo, a to skoro doslova. Do údolí šel vždy jen paprsek světla a co chvíli osvěcoval něco jiného. Vyběhl jsem na kopeček, abych získal trochu lepší kompozici, a v tu chvíli paprsek přesně zasáhl jeden kopeček se stúpou a jinak vše ostatní už bylo ve stínu.
Na kopečku mě překvapily ještě dvě věci. První byl nějaký druh dudka, který se vylekal a odletěl těsně vedle mě, a to druhé byla políčka na protějším svahu, kde evidentně něco pěstovali a podle barev jim to šlo dobře. Nepochybně to jde i ve čtyřech tisících, když se chce nebo možná spíš musí.

Jinak co se fauny týče, tak ta byla celkem bohatá, beru-li v úvahu, že je to tu samý šutr. Už jsme viděli morčata, ještěrky, straky a teď ještě dudka.

Vrátili jsme se k batohům a kousek od nás to zalomili ještě dva Němci, co cestují už půl rok, ale zde na treku jsou jen na dva dny. To mi přišlo jako škoda, kór když už mají tolik času, ale třeba je víc lákají ta města. Ještě kolem nás prošli dva šerpové a jinak už byl úplně klid.

Bylo potřeba jen postavit stan, což pro mě byla s novým stanem premiéra, protože mi ho na letiště donesla Bára neb měla nějakou dobrou slevu.
Stavění nebylo těžké, ale jak se ukázalo, stan je to opravdu maličký. Dva se vyspí v pohodě, ale už se do malé předsíňky nevejdou dva velké batohy.

Večeře s malým ohýnkem pod hvězdami ten krásný den ukončila jak třešnička na dortu!

22. 8.

V noci jsem se neustále budil a převaloval, ale vlastně to vzhledem k výšce bylo očekávatelné. Ráno se bohužel ukázalo, že Janě bylo hodně špatně a měla průjem a chtělo se jí zvracet. Vypadalo to, že s výškou má ještě větší problém než já, a celé ráno jsme řešili, jak s tou situací naložit. Byli jsme jen o cca 300 výškových metrů nad Lehem a Jana dokonce v Lehu strávila více dní než my, takže by měla být lépe aklimatizovaná.

Nakonec jsme se dohodli, že Jana si zkusí odpočinout ve stanu a my si vyšlápneme na nějaký vedlejší kopec.

Vydali jsme se tedy s Gabčou a Davidem po treku do Chilingu a Jana měla za úkol, pokud by se jí přihoršilo, nalehko sestoupit do nedalekého Zinchanu (Jingchan). Já jsem vyrazil s plnou polní, kromě stanu, karimatky a spacáku, abych nabral trochu fyzičky před samotným Stokem. David to vzal ještě dál a do batohu si místo chybějících věcí naložil pár kamenů!

Po chvilce cesty údolím jsme si vybrali nějaký pahorek, dost možná nepojmenovaný, a vyrazili na jeho vrchol, který vypadal přístupně.

Zprvu se nám šlo dobře, ale s přibývajícími metry jsme se více zadýchali a museli dělat více zastávek na kochání se kolem. Okolo nás jsme vídali kamzíky a velké kobylky.

Zvířata nám taky prošlapala cestu, nebyla tu žádná oficiální pěšina, ale vydupané cestičky od zvěře byly jasně zřetelné.

Během chvíle jsme nastoupali a ocitli se lehce nad 4 500 m n. m., dokonce s 20 kg na zádech. Nahoře jsme zůstali jen chvíli, abychom se co nejdřív vrátili za Janou. Cestou dolů jsem byl rád, že jsem se před cestou vybavil turistickými hůlkami. Výrazně pomohly při sestupu rozložit váhu batohu a ulevit tak kolenům. Doufám, že se mi takhle dobře bude chodit dolů vždycky.

Když jsme se blížili zpět k tea tentu, tak Jana seděla už venku a pila colu. Říkala, že je to lepší, ale když jsme si dávali masalu, tak si musela jít zase lehnout do stanu. Mimochodem masala na treku je skvělá věc! Zároveň zde byla možnost si nechal sterilizovat vodu UV světlem. My jsme to nepotřebovali, protože jsme si před cestou koupili Steripen, kterým jsme vodu čistili pokaždé, když jsme ji nabírali z podezřelého zdroje.

Ještě bylo zajímavé, že byť jsme spali kus od Rumbaku i samotného tea tentu, tak na nás paní zkoušela, že bychom měli platit za stan. Po chvilce vyjednávání jsme se dohodli, že placení za spaní se nás netýká, ale rádi to u nich projíme a propijeme.

Po návratu ke stanům jsme si ještě dali malou lehkou procházku k Rumbaku. Když jsme se vrátili, tak kousek od nás rozbalili tábor “oslíkáři”, turisté, kteří využívají osly a průvodce k plnému komfortu na treku. Velké stany, židličky, toika a dva průvodci, kteří vařili večeři. Umím si představit, že bych se na stáří taky takhle prošel.

Janě bohužel stále nebylo vůbec dobře, sotva chodila a začala jí téct i krev z nosu. Nevím, zda to podpořila její přehnaná motivace, kdy si na začátku chtěla dokázat, že je v horách rychlá a s batohem běžela jako o závod, ale každopádně to nevypadalo dobře.

Začali jsme řešit, jaké máme varianty, které by nás nedostaly do moc velké výšky. Bohužel moc jich není. Jediná rozumná je jít zpět do Zinchanu. Další varianta byla nejít ke Stok Kangri, ale vzít to na druhou stranu do Chillingu nebo nějak spodem do Stoku. Důvodem je sedlo Stok La, které má necelých 4 900 m n. m.

Dohodli jsme se, že veškerá rozhodnutí necháme na ráno, a doufali, že další noc Janě pomůže.

23. 8.

Ráno jsme se vykopali a všichni, včetně Jany, jsme říkali, že se nám spalo lépe. Jana vypadala líp a rozhodli jsme se tedy jít dál podle plánu směrem na Stok Kangri.
Kolem 8. hodiny jsme vyrazili a brzy jsme byli v nám známém Rumbaku, který se zdá sice malý, ale při bližším pohledu je to samé ubytování. Kolem je také spousta malých čortenů a my si užívali krajinu kolem a šli raději pomalu, abychom nepřepálili tempo a dali Janě prostor se v klidu dostat nahoru.

Cesta údolím ubíhala, ale museli jsme být opatrní, protože asi po těch nedávných deštích bylo všude spoustu bláta, na kterém to velmi klouzalo, a s naloženým batohem byl ten balanc trochu náročnější.

Jana nám mezitím tvrdila, že je v pohodě, ale bylo vidět, že jde dost malátně, a báli jsme se, aby někam nezahučela.

Okolní krajina byla až překvapivě pestrá. Malá políčka, keře podobné našemu vřesu, kamenná pole, spousta bílých ptáků a malých křečků. No vzhledem k nadmořské výšce vlastně až překvapivě rozmanité.

Našich plánovaných 300 výškových metrů jsme ušli za cca 3 h, bylo to pomalé, ale situace si to tak vyžadovala. Ocitli jsme tedy kolem 4 200 m n. m. a postavili stany. Už tam byly dvě postarší Novozélanďanky, které měly své oslíky. Byly báječné a měly skvělou angličtinu, které jsem nemohl konkurovat.
Když jsme se “ubytovali”, tak jsme řešili co dál. Jana si chtěla odpočinout a my se rozhodli vyrazit zase na nějaký protější kopec, kde bychom se podívali do okolí a zkusili zjistit, zda se nedá vyhnout tomu vysokému sedlu. Bohužel po asi 200 výškových metrech jsme zjistili, že nikde není ani náznak po cestě mezi horami. No asi kdyby bylo, vedla by tam už ofiko cesta.

Při sestupu jsme viděli, že Jana se trochu zmátořila a šla nám lehce naproti do necelé půlky cesty, kde si sedla a odpočívala. Bohužel, když jsme k ní došli, tak jí bylo naopak hůř, a ještě si cestou přitížila. Vrátili jsme se zpět dolů, kde jsme s guidy od Novozélanďanek a Francouzů zkoušeli zjistit, zda je nějaká možnost prosmýknout se mezi kopci. Prý je tu nějaký Mamlanga pass, kterým ale nikdo z nich nikdy nešel. Nejspíš je cesta neprůchozí pro oslíky, a tedy tam nemají potřebu chodit.

S Francouzi jsme se zároveň bavili o výškovce a o situaci, do které se Jana dostala. Chlápek, byť vypadal nezkušeně jako my, tak nakonec měl až překvapivě hodně zkušeností a jeho jedna z prvních otázek byla, zda Jana chodí čůrat. No jasně, chodíme jak koroptve, vždy jen trochu, ale skoro pořád. Hned jsem běžel za Janou a ukázalo se, že oproti nám to má přesně naopak. Vypila víc než 5 l a čůrat byla jen 2x. To nevychází i přes vypocené množství.

Rozhodnutí nebylo nijak příjemné, protože Jana si svou výškovku stále nepřipouštěla. Už bylo celkem hodně hodin a museli jsme jednat rychle, abychom to vše stihli do tmy. Jana se zabalila, já jí vzal batoh a chystali jsme se k odchodu, když nás zastavil ještě Francouz, který přinesl měřič tlaku/tepu a Janu přeměřil. Jana se stále bránila a říkala, že je to určitě od sluníčka a že to s výškovkou nemá nic společného.

Naštěstí spolu s Francouzem jsme ji kvůli zadržování vody dokázali přesvědčit a já s ní vyrazil dolů. V tu chvíli z Jany ještě jen tak mimochodem vypadlo, že si ráno dala prášek proti výškové nemoci. Kdyby to fungovalo, tak by to bylo skvělé, ale bohužel prášky na výškovku vám mají jen pomoc dostat se dolů, ale samotnou nemoc nevyřeší. Nebyl čas se přít, že nám to Jana měla říct, museli jsme vyrazit dolů.

Sestup trval dlouho, protože Janě bylo opravdu zle. Když jsme se blížili k vesnici, tak Jana, byť šla nalehko, už skoro nešla. Chtěl jsem najít ubytování co nejníže, takže jsme Rumbakem procházeli co nejníž, abychom ale zjistili, že úplně dole žádné ubytování už není. Zaběhl jsem ještě do tea tentu, kde jsem chtěl zajistit někoho, kdo by případně s Janou ráno sešel ještě dolů. Bohužel už tam nikdo nebyl, a tak jsem šel zpět za Janou. Našli jsme nějaký homestay, který chtěl za noc 800 ₹. To nám přišlo hodně, a když jsme se tomu tak divili, tak se majitelé urazili a už Janu ubytovat nechtěli. Naštěstí šel kolem chlap, který uměl anglicky, a mohli jsme mu vysvětlit situaci a on ji přetlumočit domácím. Nakonec Janu ubytovali.
Zároveň z vedlejšího ubytka vyšli dva Slováci a dali se s námi do řeči. Nabídli Janě, že by mohla přespat s nimi, že mají prostor v tea tentu. Líbil se mi nápad, protože by Jana byla s někým a trochu pod dozorem. Bohužel kvůli předchozí situaci s domácími už jsme to nepokoušeli, protože už takhle byli dost nepříjemní, a i na Slováky křičeli, že už se dohodli na penězích.
Jana se teda šla ubytovat sama do původního ubytka a já šel za kluky zeptat se jich na program. Ti mě pozvali na večeři a já si tak s nimi dal skvělý dál a začali jsme si vyprávět o našich současných trablích. Moje první otázka směřovala, zda neví o někom odsuď, kdo by Janě mohl pomoci zítra při sestupu. To byla pro mě možnost, jak se připojit zpátky ke Gabče a Davidovi a nemuset s Janou do Jingchanu. Přiznám se, že jsem na Janu, kvůli tomu prášku, byl trochu naštvaný a chtěl jsem pokračovat dál.

Kluci měli dobrý nápad, že by mohli pomoct šerpové z tea tentu. A taky že ano! Se šerpy jsme se dohodli, že se jen rychle otočím pro spacák nahoru ke stanům a přespím u nich v tea tentu. Ráno v domluvených 5 h ráno, kdy se máme setkat s Janou, jí vysvětlím, že kluci s ní zajdou dolů a já půjdu dál.
Zatímco jsme se bavili, tak se už kompletně setmělo, ale cesta nahoru byla jednoduchá, a jak jsem šel nalehko, tak jsem ji vyběhl za necelou půl hodinku. Tam mě čekal už netrpělivě David, který mi taky postavil stan, abych si měl pak kam lehnout. Vysvětlil jsem mu situaci a se spacákem utíkal zpět do Rumbaku.

Po vysvětlení jsem spěchal dolů, ale spěchal jsem až moc. Přehlédl jsem jeden kámen a zvrtnul jsem si o něj kotník. Šílená bolest, chvilka paniky, abych to rozchodil. Zbytek cesty jsem raději sešel ve volném tempu, ale šerpy jsem stihl. Zrovna sklízeli nádobí a chystali se spát. Spalo se nádherně, protože šerpové měli pěnové matrace!

24. 8.

Ráno mě hlavní šerpa probudil a já jsem na oplátku probudil Janu. Už nespala, protože na jemné zaklepání hned reagovala. Vysvětlil jsem jí situaci se šerpy a rovnou zatrhnul její nápad, že by mohla jít sama. Bylo vidět, že je malátná a slabá.

Než se Jana sbalila, tak jsme s hlavním šerpou zavolali přes satelitní telefon taxi, které na Janu bude čekat v Jingchanu a odveze ji zpět do Lehu.
Vtipná vsuvka s telefonem. Šerpa ho měl v zapadlé místnosti plné bordelu, kam se pomalu ani vejít nedalo, ale na zdi visely honosně se tyčící certifikáty o pomoci ladackému obyvatelstvu.

Jediná vada na kráse byla, že za ten veškerý servis, snesení batohu, satelitní telefon a doprovod si řekli 3000 ₹. Chápu je a Jana přes drobný odpor nakonec taky souhlasila.

Byl jsem rád, že to tak dopadlo a já mohl spěchat nahoru. Jednak abych nezdržoval Gabču s Davidem, ale i kvůli místním, kteří by mě asi hnali, kdyby zjistili, že jsem spal načerno u šerpů a nic jim nezaplatil.
Vyrazil jsem tedy znovu nahoru, ale už se mi tak dobře nešlo, protože kotník přes noc ztuhnul a trvalo mi dobrého půl kopce, než jsem ho trochu rozhýbal.

Když jsem dorazil nahoru, tak Francouzi i Novozélanďanky byli už na odchodu, ale ještě se zastavili na kus řeči a ptali se, jak to s Janou dopadlo. Když jsme si vše pověděli, tak jsem mohl teprve dát nějakou snídani, pobalit a cca hodinu po nich vyrazit taky na cestu.
Už včera za tu krátkou chvilku jsme se dohodli, že půjdeme přes Stokla pass, protože je jistota, že dojdeme za světla.

Metry přibývaly pomalu, ale úsek, kde se cesta teprve opravdu zakousne do kopce, měl teprve přijít. Cestou nás předešlo pár oslíků a překvapilo mě, jak nehezky se někteří šerpové ke zvířatům chovají. Hází po nich kameny, když se jen trochu vychýlí z cesty, svazují jim nohy při každé zastávce, aby jim neutekli a nakládají na ně i víc než 80 kg materiálu.
Měl jsem aspoň radost, že s bagáží jsme šli podobně rychle jako někteří turisté bez bagáže.

Velké překvapení pro mě bylo, kolik vegetace roste takhle vysoko a v takových nehostinných suťoviscích. Dokonce tam rostla i kopřiva, která se asi snaží zachránit za každou cenu, žahala mnohonásobně víc než ta naše.

Gabče to moc nešlo, ale David byl neuvěřitelně silný a galantní. Vždy Gabče povynesl batoh a pak se vrátil pro svůj. A takhle člunkovým pohybem pomalu Gabče vynesl batoh.
Já jsem trochu sobecky chytil tempo a jen s pár zastávkami na pití vyběhl celý zbytek kopce do sedla. Cestou jsem vyfotil kamzíky, ale jak se později ukázalo, tak to nejspíš byli ti stejní kamzíci, kteří na Gabču s Davidem o kus níž shazovali kamení.

Do sedla jsem došel s francouzskou dvojicí, se kterou se dalo i hezky povídat. Během chvilky dorazila i Gabča s Davidem a nařídili jsme si odpočinek do 13 h.

Mezitím co jsme čekali v sedle, se z druhé strany od Stoku vyškrábali dva Češi. Vyměnili jsme si informace o té či druhé straně kopce a pokračovali. Z kopce se mi kvůli kotníku šlo o poznání hůř a já byl najednou brzdou. Díky za ten nápad vzít s sebou hůlky, bez nich bych tam šel ještě teď. Cesta se začala vlnit a neustále to místo chůze po vrstevnici bylo nahoru a dolů. Začali jsme tušit, že do Mankarma to asi nestihneme za světla.

Zatímco jsme šli, tak nás zastihl vtipný déšť. Nejen, že nádherně provoněl zdánlivě pustou krajinu, ale zároveň pršelo jen nad námi. Pár metrů na jednu i na druhou stranu už nepršelo. Ničemu to ale nevadilo, bylo to vlastně celkem příjemné.

Davidovi možná i kvůli tomu, jak se vracel tam a zpět pro Gabčin batoh, nebylo úplně nejlíp, rozhodli jsme se proto přespat někde po cestě, ale co nejníž, aby ho nechytla výškovka. Když jsme postavili stany a trochu si odpočinuli, tak Gabča zjistila, že má teplotu. Celé to vypadalo, že Stok Kangri nám není souzený, protože já mám v háji kotník, David výškovku a Gabča teplotu. O Janě už ani nemluvím, ta má pech největší.

Dali jsme si večeři, já jsem doslova vypil 1,5 l polévky a ještě za světla jsme zalezli do stanů. Za posledních 36 h jsme totiž nastoupali více než 2 000 výškových metrů, z toho většinu natěžko a ještě v té výšce.
Než jsem usnul, tak jsem přemýšlel, jak se má Jana, zda už je v pořádku v Lehu a je jí lépe. A taky se mi hlavou honily plány na zítra, zda půjdeme nahoru, nebo to otočíme a vrchol nám zůstane zapovězený.

25. 8.

Ráno bylo složité, hlavně pro mě. Gabča s Davidem totiž měli jasno. Nahoru nepůjdou, Gabče není dobře a David ji nenechá samotnou, i kdyby na nás měla čekat. Já jsem byl postaven před volbu, zda půjdu s nimi, nebo se vydám na vrchol sám a sejdeme se později.

Bylo to hrozně těžké rozhodování. Opravdu hodně moc jsem chtěl vystoupat do 6 000+, ale zároveň jsem se kvůli tomu prokletému kotníku necítil dobře, že bych měl vyrazit sám bez jakékoliv zálohy.
Rozhodl jsem se, že půjdu v partě a vrchol si nechám ujít.

První kroky dolů byly bolestivé, ne kvůli tomu, že by tak bolel kotník, ale spíš vnitřně, že se těch 6 000 metrů nad mořem nedočkám. Musel jsem si to v hlavě trochu srovnat a najít si na tom něco pozitivního, protože jako vždy má všechno zlé i něco dobrého.
Věděl jsem, že zase díky ušetřenému času se podíváme do vesnic/měst, kam jsme se původně třeba nechtěli právě kvůli času vydat. Zároveň ta západní kultura proniká do všech míst tak rychle, že tohle je možná zajímavější než ty hory, však ty tu budou i za desítky let a vylézt na ně půjde taky.

Brzy se ukázalo, že to rozhodnutí bylo asi správné. I přes nemoc byla Gabča z kopce rychlejší než já. Představa, že se šplhám více než 1 000 výškových na Stok Kangri a pak dolů sám, zněla nepravděpodobně. Nejhorší byly traverzy, kde jedna noha je výrazně výš než druhá.

Cestou dolů jsem spořádal zásoby sušenek, které jsem měl určené na výstup, a přišel s konspirační teorií, že hora nás nechtěla pustit, protože jsme dole zapomněli koupit a vynést modlitební vlaječky.

Jak jsme se blížili do Stoku, tak jsme začali uvažovat, kde necháme batohy, abychom je tam nemuseli tahat. Já jsem se jako vždy v takových situacích bál, ale nakonec jsem taky uznal za vhodné batohy nechat ve skrýši. Našli jsme takový dobrý kamenný výklenek, kam se batohy daly schovat, a pár kameny navíc byly v podstatě neviditelné.
K vesnici to bylo cca 2 kilometry podél řeky, kterou si místní dost přizpůsobili a vymysleli drobné přítoky ke svým políčkům a domům.

Na kraji vesnice byly tea tenty, ale my si chtěli dát něco pořádného, takže jsme pokračovali směrem ke klášteru. Cestou jsme potkali rozestavěnou sochu Buddhy, který se majestátně tyčí na podstavci, takže vypadal, jako když jde z hor. Z hor šel zároveň velký černý mrak, který ale, jak se pak ukázalo, se vyhne nám i schovaným batohům.

Když jsme došli ke klášteru, začali jsme se pídit, zda je tu nějaká restaurace. Pán nás poslal dolů, že je to cca 15 minut chůze. Za chvíli jsme potkali dalšího chlápka, a že máme jít dolů a je to cca 10 minut cesty. Když jsme šli těch 10 minut, tak jsme dorazili na silnici k taxikářům, kteří nám řekli, že je restaurace cca 10 minut dolů. Už nám to začalo být podezřelé, ale šli jsme. Došli jsme k hotelu, kde měli zavřeno, ale aspoň jeden milý chlap zajistil otevření obchůdku, kde jsme si nakoupili nějaké zásoby a na otázku, zda je tu restaurace. jsme dostali odpověď, že za 5 minut chůzí směrem dolů je jedna.
Trochu skeptičtí jsme se vydali dolů a kupodivu jsme narazili na konec vesnice, ale po restauraci ani památky. No asi je to nějaký místní kolorit navádět turisty dolů, třeba je to součást tréninku.

Abychom nemuseli to celé jít zpět pěšky, tak jsme si stopli taxíka a za usmlouvaných 100 ₹ jsme se nechali vyvézt zpátky nahoru k tea tentům. Tam jsme si dali mandle z pytlíku, kterými jsem před chvílí pohrdali a koupili každý po pěti nánech na snídani.
Při čekání a konzumaci masaly jsme koukali na místní děti, jak si s čistou radostí neustále mezi sebou půjčují jedno kolo, kterým vždy vyjedou nahoru a zase dolů. Byli z toho nadšení!

Když jsme dostali zabalené nány, tak jsme vyrazili zpět pro batohy a těšili se po celém dni do stanů. Batohy byly na svém místě, a jak se ukázalo, ani je přeháňka nezastihla. Našli jsme si místo na malé loučce vedle řeky s parádním výhledem, dali si večeři, probrali plány na zítra a dali se na kutě. Plán byl jednoduchý. Autobusem do Lehu, nabrat Janu a vyrazit do Alchi.

Jo a ještě jeden důležitý aspekt, po 10 dnech jsem si vypral své merino ponožky, které, když jsem si je sundal, už pomalu stály samy o sobě.

26. 8.

V 6 h jsme vstali a v cuku letu jsme vyrazili do Stoku na autobus. U zastávky jsme si z místního krámku dali nány s mangovým džemem, které byly úžasné! Při čekání nás začal nahánět taxikář, který nám nejdříve nabízel, že nás do Lehu odveze za 700 ₹, když viděl naše pohledy, nabízel 600 ₹, ale i tak jsme ho odmítli, protože autobus stál 23 ₹ na osobu.

Autobus byl poloprázdný, takže jsme si mohli sednout, ale reálně tam místo na nohy bylo tak pro desetiletého kluka, možná ani ne. Poloprázdnost se brzo zaplnila, protože řidič zastavoval kdekoliv, kdykoliv a komukoliv.

V Lehu jsme se ubytovali ve stejném guest housu jako předtím, vyzvedli si uschované věci, včetně těch modlitebních vlaječek, a ještě k tomu dostali vzkaz od Alči.

Další kroky následovaly do internetové kavárny, abychom dali vědět Janě, že jsme zpět, a někde se potkali. Bohužel nikde nefungoval a pouze jedna kavárna, kde měli satelitní připojení, byla v provozu. Ale internet byl přesto tak pomalý, že ani e-mail odeslat nešlo, takže jsme se raději vydali na jídlo a řekli si, že zkusíme štěstí poté.

V tibetské restauraci jsme se rozšoupli a objednali si pořádná jídla. Já si dal sizzler, což bylo tak nějak všechno na žhavé pánvi přikryté listem a po odkrytí se valila všude pára. Gabča si dala manchurian, což byly zeleninové koule s pekelně ostrou omáčkou. David jedl taky velkou masovou dobrotu, ale název jsme všichni úspěšně zapomněli.

S plným břichem jsme se rozdělili, a že se sejdeme v internetové kavárně. David šel do institutu tibetského lékařství pro nějaké další pilulky na atopický ekzém a my s Gabčou na pořádný nákup.
Cestou jsme si dali zmrzku, která byla kromě vrchní polevy výtečná.

V internetové kavárně byl obrovský nával a museli jsme čekat, než se uvolní nějaký počítač. Když už se nám jeden uvolnil, tak nemilým překvapením byl stále nefungují internet. Prý kabel ze Šrínagaru je někde poškozený a funguje jen satelitní internet. Hodně pomalu se mail otevřel, bohužel druhá, podstatná část, odeslat mail, už byla nemožná.

Co ale šlo, tak si e-maily přečíst a mezi nimi jsme našli i jeden se skvělou zprávou od Finnairu. Za ty trable se nám omlouvají a nabízejí 600 € cash nebo 800 € v poukázkách na jejich další lety. Vybrali jsme si 600 € a poprosili, zda je možné to vše vyplatit na jeden účet, protože v Indii máme špatný internet.
Gabče na rozdíl ode mě šel e-mail poslat, a tak odepsala, zda by bylo možné všechny kompenzace poslat na ni.

Po této radostné novince jsme šli zpět hledat Alču s Janou. V guest housu jsme našli na pokoji č. 6 Alčin zámek a nechali jí u něj vzkaz. Chyběla nám nějaká drobotina, kterou jsme si z Lehu chtěli odvézt, takže jsme vyrazili ještě na nákup a těšili se, že si dáme v tibetské restauraci ještě nějakou dobrou večeři.

Po večeři jsme se s Alčou měli sejít, protože zítra odjíždí do Manali. Bylo to takové nejisté přes ty naše papírkové vzkazy, ale nakonec jsme se opravdu viděli a mohli pokecat o dalších plánech.

Když jsme se s Alčou rozloučili, šli jsme na kutě. Zítra je totiž ten velký den, kdy budeme sjíždět Zanskar. Hodně se těším, protože to bude určitě jiné než naše poklidné přejezované řeky.

27. 8.

Ráno jsme se sbalili, přeskládali věci do jiného pokoje, protože ty naše změny plánů nečekali ani v guest housu a díky tomu, že už máme v tomhle praxi, zbylo nám dost času na nějakou dobrou snídani.
Vydali jsme se do zápaďácké restaurace, kde jen Gabča si dala Indian breakfast a my s Davidem zvolili sladké pečivo. Uznávám, že Gabči bramborové placky, jogurt, mátová omáčka a papričky zněly lákavě, ale i tak jsem si raději dal to pečivo.

Jana, která s námi nechtěla na řeku, měla za úkol zjistit něco o Tso Moriri, obřím jezeře, kam bychom se rádi podívali. My mezitím dorazili k raftařům a byli jsme tam těsně před 8:30, jenomže na místě nebyl nikdo.

Během chvilky dorazili Němci, Holanďané a dva Francouzi, ale po průvodcích stále ani vidu, ani slechu. Rafťáci nakonec taky dorazili a se tři čtvrtě hodinovým zpožděním jsme odjeli džípem, kam se při troše snahy vlezlo 15 lidí. Nás ale jelo v jednom jen 11, takže místa bylo dost.

Byli to hodně svérázy, ale život pro místní rafťáky byla jedna velká párty! Hudba, smích a veselá nálada se linula z džípů. Jelo se rychle, ale to se brzy změnilo, jak jsme sjeli z hlavní a mířili k Chilingu. Cesta byla sice rozbitá, ale už na ní pracovali místní asfaltéři a já si uvědomoval ten obrovský kontrast unavených asfaltérů s párty džípy, které projížděly kolem.
Jedna zajímavost z cesty. Když se jelo kolem stúpy, tak ji objeli tak, abychom ji měli po pravé ruce, jak to má správně být. Hezký zvyk!

Chvíli před koncem mi už z jízdy v kufru na boční sedačce bylo fakt blbě, ale naštěstí jsme brzo stavěli. Ze střechy vyházeli lodě a věci. Zvolil jsem raději neoprén, protože voda má být vážně studená.
Kupodivu nám před začátkem dali i nějaké instrukce a mohli jsme se rozhodit do dvou raftů. S naší “společností” jely ještě další tři rafty jiné firmy, a k tomu dva kajakáři, kteří se asi budou starat o případné vypadnuvší, jak to tak bývá.
Vtipné bylo, že jeden kajakář měl napůl ulomený pravý list pádla. Jak bude na té straně eskymákovat, to netuším, já to umím blbě i s plným listem.

V lodi kromě nás seděli jen Indi. Samozřejmě zkoušeli, zda ty pokyny nemůžou teda říkat v hindí, ale to jsme odmítli zase my. Sedli jsme si dopředu, abychom si to pořádně užili a mohli jsme vyrazit.

Na začátek bylo pár válců, které na poměry Zanskaru byly malé, ale když to srovnám s našimi řekami, tak byly opravdu obří. Jeli jsme je bokem, takže jsem byl hnedka mokrý, a jak se ukázalo, tak neopren nebyl nejlepší volbou. Byl tenký, děravý a v kombinaci se studenou vodou a větrem mi byla ihned zima.
Zanskar tekl jako zběsilý. Vysoké peřeje, divoké vracáky a obří víry byly neustálé. Některé víry měly kolem 3 metrů v průměru a celý raft spolkly jako nic. Přiznám se, že jsem nechápal, že se z nich dokážeme dostat.

Voda byla nádherná a říkal jsem si, jaké to musí být na kajaku. Raft byl tank, který projel vše i s naší mizernou posádkou, která nedokázala udržet ani rytmus pádlování.

V půlce cesty, zatím nejnáročnějším úsekem, jsme nabrali další dva turisty a já se na pláži ohříval. Byla mi hrozná zima a jediné, co mě zachraňovalo, byly rozehřáté valouny z pláže, které jsem si strkal do neoprénu.
Když jsme vyjeli, vyměnil jsem si místo s Indem, který si chtěl zkusit, jaké je to sedět vepředu, a já byl rád, že aspoň tu největší vodní smršť schytá on, a ne já. Bohužel jak se ukázalo, tak vůbec neuměl pádlovat, takže sice na mě necákala tolik voda z peřejí, ale zato od něj a jeho blbého pádlování neustále.

Řeka postupně slábla a brzy jsme byli na “oleji”, který ale v podání Zanskaru neustále tekl dost rychle, pouze chyběly peřeje a víry. Když bylo víc klidu, tak se všichni dali do řeči a jeden Ind se zděsil, když jsme mu vyprávěli o České republice a že -10° C není v zimě nic neobvyklého. Na jeho otázku, zda se v tom dá dýchat, jsem na něj překvapeně hleděl do doby, než z něj vypadlo, že je z jihu Indie, a ne z Lehu, kde zimy musí být mnohem krušnější.
Ještě jsme se dozvěděli, že Zanskar má v těchto místech hloubku 20 – 25 m. Tak hodně je zařízlý do toho údolí a tolik vody v něm teče. Neuvěřitelné!

Výlet to byl neskutečný a nelituji ani minuty, byť si myslím, že z hlediska nějaké bezpečnosti to kluci mají dost na háku. Ale všichni jsme si to náramně užili!

Večer jsme na pokoji zkusili udělat pytlíkové gulab jamun, které jsme si chtěli odvézt s sebou domů, ale museli jsme to otestovat, zda jsou vůbec jedlé.
V guest housu byla kuchyňka, takže rozpálit olej na smažení bylo jednoduché a v ešusu jsme si jen připravili cukrový roztok, do kterého se pak namáčejí.
První výsledky byly dost rozpačité, ale brzy jsme vychytali teplotu a po pár pokusech jsme docílili krásné zlaté barvy, a kupodivu to bylo dost dobré. Mělo to jen jedno vadu na kráse, bylo potřeba všechno těsto spotřebovat a udělat. Tedy jsme se neuvěřitelně přejedli. Mně osobně se usínalo jen dost těžko, ale nakonec mě stejně únava z dneška přemohla.

28. 8.

Ráno jsme se sbalili a mazácky v 8 h už jsme seděli v autobuse. Oproti cestě do Thiksey všichni cestující měli své místo a nemuseli jsme se s nikým mačkat. Co bylo ale na hraně snesitelnosti, byla hudba, kterou řidič pouštěl. Nejsem člověk, co by měl vyhraněný hudební vkus, ale tohle se nedalo. Pustil jsem si tedy svou záložní mp3ku a musel ji nastavit na 90 % hlasitosti, abych aspoň něco slyšel.

V Alchi jsme byli celkem rychle a po vystoupení jsme začali hledat nějaké ubytko. První bylo až moc drahé, a tak jsme zkoušeli štěstí “o dům dál”. Šli jsme místním trhem dolů směrem k chrámu. Když jsme už byli skoro u chrámu, muselo se projít kolem stúpy. Bezmyšlenkovitě jsme se vydali zprava a hned nás na to jeden místní slušně upozornil a doporučil, abychom šli zleva a měli tak stúpu po pravé ruce.

Celý komplex chrámů stál jen 50 ₹ a my se s poměrně velkým očekáváním vydali prozkoumávat jednotlivé budovy. Bohužel směr prohlídky byl daný, takže nešlo jen tak se brouzdat kolem. Dvakrát nás napomenul jeden z mnichů, že jdeme špatně, a my to ani netušili. Bohužel focení bylo zakázané také, takže nezbývalo než to respektovat. Několik chrámů v jednom dokonal jeden, který vypadal, jako když kolem něho vystavěli další chrám.
Všechny chrámy měly malá dvířka, kterými se bez pořádného ohnutí nedalo projít. Zatímco uvnitř byly stropy většinou vysoké kvůli vysokým sochám, které byly ve velké části místností.

Po prohlídce jsme zapadli do jedné ze tří restaurací, které v Alchi jsou, a vybrali jsme jednu, která ale nakonec nenabídla úplně zážitek. Jídla trochu západního typu, mdlá a celkově oproti tibetské v Lehu úplně jinde.
Chuť jsme si ale spravili na trhu, kde místňáci prodávali samé indické výrobky. Já jsem si už ráno vyhlédl krásné kožené deníčky s ručním papírem. Když jsem se teď zeptal na cenu, byla o cca 20 % nižší než ráno. Vzal jsem si tedy jak A5, tak velikost A6. Ještě jsem koukal po jídelních miskách, ale žádnou jako v Thiskey jsem neviděl.

Cestou jsme potkali další hotel a dvoulůžkáč za 400 ₹ byla dobrá nabídka, kterou jsme přijali. Mohli jsme odhodit věci a jít se projít na vyhlídku na město, konečně už nalehko.
Při výstupu jsme šli kolem sušících se jačích bobků, aby se s nimi dalo zatopit.
Na vrcholu stála stavba s okny, ale bez dveří, takže evidentně to jako naše běžná rozhledna nefunguje. Začalo se smrákat, ale nebylo to sluncem, ale dešťovými mraky, které se na nás hrnuly ze dvou stran. Když jsme prošli zpátky přes trh až k řece, tak nám teprve došlo, že není tolik hodin a mohli bychom tam stihnout autobus v 15 h zpět.

Rozhodli jsme se, že to zkusíme a poprosíme o zrušení ubytka. Původně chtěli polovinu ceny, ale podařilo se nám to usmlouvat na ¼, tedy 200 ₹.

Dokonce jsme měli i čas dát si před odjezdem autobusu masalu. Autobus byl zase poloprázdný. Teď na místní poměry to znamenalo, že všechny sedačky jsou obsazené, ale nikdo se nemačká. Ani hudba v autobuse nebyla tentokrát tak strašná, byť to byl tentýž řidič.

V Lehu jsme šli hnedka zpět na ubytko a domácí z guest housu už se našim změnám plánů jenom smáli. Ještě před spánkem jsme se rozhodli, že zítra vyrazíme do Nubra valley, kam jede ve čtvrtek autobus. Byla totiž ještě varianta vyrazit na motorkách, což bývá celkem oblíbené mezi turisty.
Já jsem si ale nelajsnul vzít za sebe Janu, protože motorku jsem nikdy neřídil, a natož s někým za zády. Jana se zase necítila na to, aby jela sama, a tím pádem jsme to odpískali.
Chybělo nám zařídit permit do Nubry a vydali jsme se jej tedy do města zařídit. To se ale ukázalo jako největší kámen úrazu. Permity se vydávají jen do 16 h, a to jsme nestihli. Ve hře byl Hemis, ale nakonec po 20 dnech na cestách jsme se rozhodli dát si den odpočinku. S Davidem nám nebylo nejlíp od žaludku, Gabča bojovala stále s teplotou a jediný, komu bylo tak nějak dobře, byla Jana.
Jana bohužel bydlela na jiném místě, takže jsme jí to museli jít říct, že jsme ty plány museli změnit a aby ráno v 6 h nevstávala.

Bylo mi to líto, ale jen doprostřed noci, kdy mě chytla šílená běhavka a během hodiny se k tomu přidalo i zvracení. Nejspíš to bylo z dálu a zeleninové pakory, kterou jsem si dal večer na ulici. Bylo to sice výborný, rozhodně lepší než celá restaurace v Alchi, ale za tohle to asi nestálo.

29. 8.

Po probdělé noci jsem ráno usnul, vzbudili mě až Gabča s Davidem. Odjížděli do Spitoku, aby celý den nestrávili v Lehu, a chtěli mi to dát vědět. Byli na mě hodní, přichystali mi přefiltrovanou vodu a slíbili, že mi nakoupí na nadcházející den.

Já jsem se ještě do 12 h pořádně dospal a kolem 13 h přišla Jana, zda bych s ní nešel na boulder. To jsem odmítl, protože jsem byl rád, že jsem rád.

Pomalu jsem si začal balit věci a udělal seznam všeho, co nebudu potřebovat a co budu moct nechat v Indii v případě, že bych měl nadváhu zavazadla.

Když jsem to dokončil, tak jsem se šel podívat na internet do naší oblíbené kavárny s milým pánem, a když jsem zasedl k počítači, tak na mě svítil e-mail se jménem Jana Moravcová. No Janu jsem tedy odhlásil, celkem klika, že jsem tam sedl já, a ne ona.
Napsal jsem domů, jak se máme, aby naši neměli strach, a taky poděkoval mamce, že reklamace letenek byla úspěšná.

Při cestě zpátky jsem chtěl koupit koření na masalu, ale bezúspěšně, protože krámek měl zase zavřeno. Zpátky v guest housu jsem paní domácí poprosil o rýži a uvařil si ji na sucho. Mezitím se vrátila Gabča s Davidem i Jančou a přinesli mi trs banánů, celozrnné sušenky a colu. Po najezení jsem nabral dokonce tolik sil, že jsem se k ostatním přidal ještě na večerní procházku městem.

Chtěl jsem si koupit místní šálu z jačí vlny, ale žádná se mi nezdála dost dobrá, nebo byly extrémně drahé. Nakonec jsem vzal tu, kterou jsem si prohlížel už dva dny zpět, a dokonce si mě prodejce pamatoval. Nechal mi ji za 600 ₹, což byla evidentně cena fér pro oba. Asi i tím, že se blíží konec sezóny a turistů ubývá, tak byl spokojený i prodejce.
Celkově od našeho příjezdu do Lehu bylo znát, že je lidí ve městě méně, turistické motorky postávající na ulicích a u prodejců přibyla ochota smlouvat o ceně. Nebo jsme se to smlouvání mezitím naučili, kdo ví.

Zpátky na ubytku jsme sbalili batohy, já si ten svůj zkusmo zvážil a zatím bych se do limitu vešel. Doufal jsem, že noc bude dobrá a nepotká mě nějaká neplecha jako včera.

30. 8.

Ráno jsme se vykopali a kolem 8:30 opustili guest house. Autobus do Hemisu měl jet až v 9:30, ale když jsme dorazili na autobusák, tak i nějaký místní si nebyl jistý, zda to pojede. Rozhodli jsme se tady po cca 20 minutách po plánovaném odjezdu, že zkusíme stop.

Bylo ideální, že jsme 4 a vždy mixnutí. Já zůstal s Janou a první stop nám trval asi o 10 minut déle než Gabče a Davidovi. Zastavili nám tři muslimové ze Šrínagaru v Mahindře a že jedou za nějakým businessem a kam bychom chtěli hodit.
Vzali nás a jen jsme se moc dobře nedomluvili, kde nás nechají, a tak jsme vystoupili dost nešťastně cca 10 kilometrů od Hemisu na cestičce, kde nic nejezdilo. Trvalo nám teda tak 5 kilometrů, než jsme došli na nějakou křižovatku, kde se už dá stopovat.

Zastavili nám vojáci s náklaďákem, kteří se vraceli ze cvičení s mapou, prý něco zakreslovali. Vzali nás na korbu, kde to hrozně házelo a chvílemi jsem měl co dělat, abych se tam udržel. No ale kdo může říct, že ho vezli vojáci!
Dovezli nás až nahoru kousek od kláštera.

Svět je malý a v Indii obzvlášť. Potkali jsme ty dva slovenské kluky z Rumbaku, kteří Janě nabízeli ubytko, když měla výškovku. Poté, co jsme pokecali a rozloučili se Slováky, se u nás objevil David. Kdybychom chtěli, tak to takhle dobře nenaplánujeme. Sice oni už si klášter oproti nám prohlídli, ale i tak.

Zašli jsme aspoň společně na jídlo do restaurace, která patří pod klášter, a já byl opatrný na to, co si dám.

Gabča s Davidem se tedy vydali dál stopovat a my šli na prohlídku. Za 100 ₹ jsme dostali vstupenku do klášteru i muzea, což byl na místní poměry úplně nový zážitek. Kromě architektury se tam zrovna konala nějaká sešlost vysoce postavených Lámů, ale Dalajlámu jsme neviděli.

Muzeum bylo zajímavé. Měli tam třeba původní nádoby na máslový čaj. Bylo pouze vtipné, že ty “moderní” vypadají na ulici leckdy stejně. Po prohlídce jsme ještě zašli cestou do dvou chrámů a v restauraci si vyzvedli uložené batohy.

Stopování nám opravdu moc nešlo, protože jsme si prvně stoupli pouze do jednosměrné cesty, kde nic nejezdilo. Po chvilce šlapání jsme se ale dostali o cestu níž, kde už byl provoz obousměrný, a během chvilky nám zastavil mnich v malém Suzuki Alto. Sice nejede až do Manali, ale odvezl nás aspoň do Upshi, což je městečko, kde se kříží velké cesty a měli by se tam prý zdržovat kamioňáci. Odvezl nás tam i přesto, že jeho cesta odbočovala tak o 10 km dřív. Moc jsme mu děkovali, a i když jsme mu vnucovali peníze, tak nic nechtěl.

V Upshi jsme se upsali na passport checku, protože se jedná o nějaký vnitrozemní přechod, a šli na odbočku do Manali. Po cirka 10 minutách jsme potkali Gabču s Davidem. Společně jsme se rozhodli, že přespíme za vesnicí.

Když jsme našli příhodné místo, tak jsme nejdřív museli odházet střepy a trochu to tam uklidit. Gabča s Davidem si rozložili stan a já s Janou jsme se dohodli na spaní pod širákem.
Mezitím, než se setmělo, tak kolem prošlo hrozně moc lidí, vůbec jsme nechápali, kam všichni jdou. Rozhodně jich víc prošlo, než projelo autem. Všichni si nás prohlíželi a mě v hlavě jely představy, jak si nás někdo vyhlédne a v noci obere o věci.

Noc byla krásná, hlavně díky hvězdám. Bylo jich na nebi opravdu mraky a neustále nějaká padala. Přání jsem měl za tu noc tolik, že pochybuji, že se všechna vyplní. Překvapilo mě, kolik aut projíždělo, a tedy jsem spal opravdu bídně.

31. 8.

Budík jsme měli nastavený na 4:30, abychom hned z rána mohli začít stopovat. Dokonce jsme začali ještě před svítáním, takže jsme si svítili čelovkou na sebe, aby nás řidiči poznali a pochopili, o co nám jde. Kupodivu nám zastavil hned první náklaďák. Řidič si řekl o 2200 ₹, a to nám přišlo opravdu přestřelené. Nakonec jsme to usmlouvali na 1000 ₹ za oba.

Řidič jel s prázdným autem, protože měl cisternu Indian Oil, se kterou asi přivezl benzín nebo naftu do hor, ale zpátky nemá, co by vezl.

Hned v první vesnici řidič zastavil a potřeboval si doplnit vodu do chladiče a dát si čaj. Neváhali jsme a na čaj jsme se přidali. Co nás ale vzápětí překvapilo, bylo mytí auta. Řidič vzal do ruky hadici a začal auto mýt. Zvenku to bylo jasné, štěrkové cesty nejsou úplně přítel čistých aut, ale co nás úplně vyzulo z bot, bylo, když začal mýt i interiér. Nejdřív podlahy, ale poté i palubku a volant. No mýt, on na to všechno prostě cákal vodu. Nechápal jsem, jak je možné, že to elektronika přežije, ale ono těch kabelů zase tolik asi nebude.

Po důkladné očistě, kterou jsme nečekali, jsme se vydali dál.

Celý kamion byl úplně přeplácaný. Uvnitř se vše hýbalo, cinkalo nebo prostě jenom bylo barevné. Uprostřed mezi okny byl obrázek svatých, nad nimi velké červené světlo a kolem obrazu blikající červené diody. Všude pod stropem byly skříňky, které ale byly neuvěřitelně zkřížené, takže jakmile se najelo na hrbol, tak se otevřely a řidič je s brbláním neustále zavíral. Nabídl jsem mu, že po vzoru pražské MHD vyplním dveře novinami, co měl na palubce, a bylo po problémech. A aby těch dekorací nebylo málo, tak na obou stranách byla zrcadla.
Vlastně celá kabina byla taková jedna velká postel, taková malá ložnice. Jen s rozdílem, že uprostřed ní trčela řadící páka.

Vtipné byly budíky, kde fungoval jen otáčkoměr, a to ještě měl takovou sporadickou funkci. Nejspíš po vzoru Evropy měl rozdělené spektrum otáček na zelené, oranžové až červené spektrum. Byť náš řidič skoro nikdy nepřekročil zelenou barvu, tak v zrcátku to dýmalo. Jak moc je to ekologické, si asi můžete domyslet.

Když už je řeč o zrcátkách, tak levé tam bylo asi jen na okrasu. Bylo úplně matné a nic v něm nebylo vidět. Kdybyste tam dali alu fólii, tak uvidíte víc.

Cesta byla místy úplně nová a hladká, že i na kolečkových bruslích by se člověk projel. Místy ale připomínala tankodrom. Nevypozoroval jsem žádný vyslovený smysl, ale to už jsme se blížili do Pangu, kde byl čas na zastávku a masalu. Potkali jsme tam čtyři Francouze, co měli cestu do Manali stejně jako my, jen zvolili taxík. Na svačinu jsem si koupil ještě arašídy, ale když jsem je hned po vyjetí otevřel, zjistil jsem, že byly žluklé. Další zastávka měla být v Sarchu, kde byl podle řidiče naplánovaný oběd.

Cesta do Sarchu ale nebyla zadarmo. Byť to bylo jen 80 km, tak samotný povrch byl strašný. Několikrát jsem se v kamionu majznul o hlavu, jak to skákalo, a celkově cesta a serpentiny byly opravdu výživné. Šílené na téhle silnici je její nadmořská výška, Léh-Manali Highway je sice honosný název, ale jedná se klikatou horskou cestu jezdící v 5 000 metrech nad mořem, kde mají problém nejen řidiči, ale i auta, protože kyslíku na spalování je málo. Plus vezme-li člověk v potaz, že ty náklaďáky jsou leckdy v šíleném technickém stavu, tak není divu, že je to jedna z nejnebezpečnějších cest v Indii, a dokonce i na světě.

Když jsme se konečně dostali do Sarchu, tak jsme šli do místní jídelny, kde jsem si dal jen dvě čapátí a čaj, což dohromady přišlo na 50 ₹. Nebylo to málo, ale co mě ještě trochu víc rozčarovalo, bylo, že na nás zkoušeli, abychom to platili pro všechny.
Naštěstí se zpoza rohu vypotácel nějaký ožralý chlápek a všichni se do něj pustili. V Indii totiž není alkohol běžně dostupný, a tak to asi není ani úplně normální, aby se takhle nalitý přes den někdo potácel. No nezbývá než doufat, že dostal dostatečnou sodu a nesednul do svého kamionu a v tomhle stavu neodjel.

Po nasednutí a krátké jízdě se začala cesta pozvolna rovnat a poté klesat. Bylo jasné, že nejvyšší vrcholky máme za sebou. Řidič si do toho začal broukat nějaké modlitbičky. Doufal jsem, že je to jako poděkování, že nás cesta propustila, a ne že se modlí k brzdám, aby fungovaly. Ty má doufám v dobrém stavu!
Jana velkou část cesty pospávala a já jsem se nějak v přítomnosti toho řidiče necítil komfortně a měl jsem tendenci ho neustále hlídat. Už jsem nevěděl, jak si sednout, a tak jsem se neustále vrtěl.

Kolem 19 h jsme dojeli do nějaké vesničky v údolí, kde se kolem nás rozprostřela tak hustá mlha, že i ptáci chodili pěšky. Byla tak hustá, že řidič se rozhodl počkat, zda to nějak nepoleví, a mezitím si dát v místní dhábě nějakou dobrotu. Dali jsme si skvělý dál a zase jen za 50 ₹, oproti těm čapátí to bylo skoro zadarmo. Jak už to bývá, tak jsem se bál běhavky a představa, že ji budu řešit nějak s tímhle řidičem, mě děsila. Dal jsem si tedy raději dvě tabletky ercefurylu a doufal.
Po jídle jsme čekali na verdikt řidiče, zda vyrazí, nebo ne. Mlha nevypadala o nic řidší, ale i přesto zaznělo “go”. Měli jsme to ještě tak 100 kilometrů od Manali a vypadalo to, že řidič se tam ještě dnes chce opravdu dostat.

Už byla úplná tma a dohromady s mlhou to tvořilo fakt nepříjemnou kombinaci. Vlastně ani moc nevadilo, že auto mizerně svítilo, protože tuhle mlhu stejně nic neprosvítí. Jako nejlepší se ukázala baterka, kterou řidič držel jednou rukou ven z otevřených dveří. Jednak si s ní svítil na krajnici, aby viděl, kde končí cesta, ale druhak se u takového multitaskingu určitě nedá usnout mikrospánkem. Kdyby přece jen náhodou na něj přicházely mrákoty, tak měl pod volantem zelené epileptické blikátko, které ho mělo držet v pozoru.

Trochu jsem si myslel, že za těchto podmínek pojedeme krokem a že se to vůbec nebude vyplácet. Opak byl ale pravdou, s baterkou ze dveří a dvěma bludičkami místo pořádných světel na čelní masce jsme uháněli stejně rychle, ne-li rychleji než ve dne.

Kromě mlhy a tmy se během pár set metrů přidalo ještě bláto. Takové to lepkavé, kluzké bláto ve vrstvě cca 10 centimetrů. Jeden džíp nás předjel a bylo chvíli vidět, jak šíleně to na tom blátě nedrží a jak mu to klouže. Já si v hlavě přemítal fotky těch pneumatik, za které by se, co do hladkosti, nemusela stydět ani formule 1.
Kupodivu kamion celkem držel a brzy jsme ten džíp předjeli zase my. Náš řidič byl ďábel!

Nevěřil jsem tomu, ale jak jsme začali stoupat, už tak hustá mlha ještě zhoustla. Nejhorší situace byly v serpentinách, kdy jsme stoupali do zatáčky, kabina nad koly, takže při točení těch nejklikatějších serpentin jste se ocitli skoro ve vzduchu, a najednou ta světla nesvítila na zem, ale do volného prostoru, kde byla jen mlha, a tak nějak jsme tušili, že pod ní šílený sráz dolů.
Zpomalovali jsme, až jsme zastavili úplně a kolem 22 h musel řidič uznat kapitulaci. Byl jsem za to nesmírně rád! Jednak jsem se celou dobu dost bál a druhak bychom v Manali takhle večer jen těžko sháněli ubytování.
Řidič nás nechal přespat ve svém autě a šel se vypsat do druhého, které bylo sice taky jeho, ale řídil ho kolega. Moc místa pro dva s batohy tam nebylo, ale nějak jsme se s Janou uvelebili.

Co mě fascinovalo, bylo, že kolem nás neustále projížděly kamiony, nechápal jsem, jak je možné, že něco vidí, a děkoval jsem, že ten náš řidič je celkem rozumný!

1. 9.

Ráno, už za světla, se ozvalo bouchání na dveře. Mlha pominula a my jsme během chvilky uháněli po blátivé cestě. Museli jsme toho v noci ujet hodně, protože jsme se ani nenadáli a na patníku bylo napsáno – Manali 6 km.

Řidič byl nakonec dost hodný a hodil nás do centra. Po té celé cestě mě vlastně mrzí, že jsme z něho měli neustále takový divný pocit, že jsem toho moc nenafotil, abych neukázal, že mám foťák. Byla to škoda, vlastně to byl možná sympaťák a jen jsem se zbytečně bál.

Dali jsme mu dohodnutých 1000 ₹ a v já si v duchu říkal, že za ty peníze jsme nemohli mít lepší adrenalinový zážitek!

Hned jak jsme z kamionu vystoupili, tak se na nás vrhli místní taxikáři a naháněči ubytka. Neměli jsme nic vyhlédnuté, takže jsme chvíli dělali drahoty a dávali si čas vyhlédnout si někoho, kdo vypadal aspoň trochu slušně. Těm, kteří na sobě měli zlaté řetězy a drahé kameny, jsme se vyhnuli a oslovili jednoho méně aktivního chlápka, který nás zavedl do svého guest housu, chtěl 300 ₹ za ubytko, kde byla i koupelna a v “lobby” počítač s wifi. Ubytovali jsme se a hned napsali Gabče s Davidem, kde jsme. Poté jsem si šel dát sprchu, kterou jsem si vyloženě užíval! Dokonce jsem si přepral i pár věcí, ale vypadalo to, že ponožkám už nepomůže ani svěcená voda.

Když jsme se oba trochu zcivilizovali, tak jsme s Janou vyrazili do města. Janě nebylo dobře od žaludku, ale i tak šla. Místní realita byla úplně jiná, a kdybych nevěděl, kde jsme, myslel bych si, že jsme v úplně jiné zemi. Jiná architektura, spousta zeleně, poměrně vlhký vzduch a úplně jiní lidé.
Z guest housu jsme se dostali do centra za necelých 10 minut chůze. Natrefili jsme na malé infocentrum, kde jsme si vzali aspoň poměrně nepodrobnou mapu Manali, ale aspoň něco jsme měli v ruce. Na mapce bylo i pár parků, které po městě byly, a rozhodli jsme se, že nějaké navštívíme.

Náš první výlet směřoval na kopec, kde byl Hadinba chrám. Kopec to byl slušný a všichni se nechávali vyvézt rikšou. Kromě nás a tří krav, které se šly pást. Nahoře to byl jeden velký cirkus. Spousta lidí a atrakcí pro ně. Ani se nedá říct, že turistických atrakcí, protože turistů tam bylo minimum. Ty zběsilé atrakce typu hlazení bílých králíčků, házení míčků do kelímků nebo tvorba korálů se snadno obsadily samotnými Indy. Z nějakého důvodu jsme se stali atrakcí i my dva s Janou a všichni se s námi chtěli fotit. Brzy nám to začalo být protivné a raději jsme se vydali rovnou dolů. Janča se musela vrátit na ubytko, protože čokoládový dortík, který si neprozřetelně dala po cestě, se ozval hodně rychle.
Já jsem pokračoval do dalších míst, kde to bylo neméně zběsilé. Spodní park měl malý bazén o rozměrech cca 10×20 m a jezdili tam Indové na šlapadlech. Bylo jich tolik, že skoro zaplnili celý bazén a o nějaké projížďce nemohla být určitě řeč.
Bohužel jsem cítil, že se kolem mě motají tři chlapi, kteří koukají po foťáku, a tak nějak jdou stále se mnou. Otočil jsem to tedy zpět a šel jenom cestou, kudy chodilo víc lidí. Někdy bych si přál, abych se dostal do fáze, že se o foťák nebudu muset bát.

Nechtělo se mi ale ještě na ubytko, takže jsem se vydal do kláštera, který byl jen kousek od parku. Klášter to byl těm v horách maličký, ale o to větší ruch zde byl. Mniši zrovna myli nádobí od oběda, a to mi připomnělo, že mám taky hlad. Doprohlédl jsem si klášter a vydal se městem najít něco k snědku. Nebyl to problém, protože celé město byla taková jedna velká dhába. Jídlo, kam jste se podívali. Snažil jsem se držet základního pravidla, a to vybrat si místo, kde je plno a jsou tam místní.
Narazil jsem na podobnou jídelnu jako v Lehu. Měli tam samosy, gulab jamun, ladacká jídla a vše vypadalo a vonělo nádherně! Nechtěl jsem to přehnat a zase rozhodit žaludek, takže jsem si dal jen dvě samosy, zaplatil 14 ₹ a šel zpět na ubytování. Cestou jsem nakoupil banány, sušenky a colu, aby případně Jana měla co jíst.

Cestou zpátky jsem chtěl zkontrolovat mail, ale nešel internet, a dokonce ani proud. Rozhodl jsem se, že jim tedy raději napíšu předraženou SMS, abychom měli všichni klid v duši, že jsme tu šílenou cestu přežili ve zdraví.

Nakonec se mi ještě rozležel nápad jít na ubytování a zlákal mě Manu chrám. Když jsem tam došel, tak tam byl parádní místní trh, který jsem okoukl a vyhlédl si balíčky koření na masalu – 100 g za 95 ₹ a dokonce už v dárkovém balení. Prodejce měl fixní ceny stanovené firmou, to byla taky novinka. Domluvil jsem se, že si je vezmu po cestě zpět.

Cestu nahoru lemovaly staré polorozpadlé baráky, které bych přirovnal k našim roubenkám. Byly úplně křivé, měly popraskané zdi, ale evidentně v nich stále někdo bydlel. Kostel nahoře byl podobnými domy obklopený a úplně se v nich ztrácel. Vnitřek kostela byl celý ze dřeva a celkově nadstandardně udržovaný. Jediné, co místní chrámy spojuje, je oblak dýmu z vonných tyčinek uvnitř.

Když jsem se nadýchal vonných svíček a pokochal atmosférou, vyrazil jsem přes trh zpět. Koupil masaly a pokračovat do guest housu za Janou.

Jen co jsem se vrátil na pokoj a předal Janě jídlo s colou, tak přišla SMS od Gabči, že jedou busem, který směřuje do Dharamsaly a jede přes Manali. Čas, který udává, je nesmyslný, ale když mi vzápětí došla sms od operátora, tak mi došlo, že je to posunem času. Šel jsem tedy rychle na autobusák, ale nebylo to tak blízko, jak jsem si myslel. Jeden rikšák mi nabídl, že mě sveze, a byť chtěl původně 50 ₹, tak jsem ho ukecal na 10 ₹, protože měl se mnou cestu stejně jen z kopce dolů a zrovna jel tím směrem.
Bylo skvělé, že mě rikšák popovezl, protože jen co jsem vešel na autobusák objevila se Gabča s Davidem na schůdkách autobusu. Měli v plánu dojet do Dharamsaly, a tak jsme měli jen tolik času, kolik tady autobus bude stát. Povídali jsme o cestě, dali si samosy v té odzkoušené dhábě a nastínili si plány. Bohužel už nešlo dneska vyjet, protože Janě bylo fakt hodně zle.

Dohodli jsme si plány, že my odjedeme zítra ranním busem, a Gabča s Davidem se vydali autobusem dál.

Cestou na ubytko jsem potkal Holanďana, který s námi sjížděl Zanskar, a ukázalo se, že svět je tu vážně malý. Po cestě jsem viděl jednu typickou tibetskou čapku a udělal si za 50 ₹ radost.
Janě bylo vážně špatně, dokonce až tolik, že raději chtěla vstát dřív a nezabalit si dnes. Nastavili jsme budíky na 6 h ráno a já si zabalil ještě před spaním.
Bylo divné usínat s pocitem, že si nejsem jistý, jak Jana těch 10 h v autobuse do Dharamsaly přežije.

2. 9.

Jana si nastavila budík dokonce ještě na dřívějších 5:45, ale já polehával až do 7 h, protože jsem nepotřeboval na rozdíl od ní nic balit. V 7 h jsem vstal, zašel zaplatit za ubytko, dal si snídani a rozhodli jsme se, že když je Janě lépe, tak půjdeme pěšky. Na podobném místě jako včera nás zase odchytil rikšák, ale tentokrát to za jízdu z kopce za 10 ₹ neprošlo. Shodou okolností ale jel hned vzápětí majitel guest housu a nabídl nám, že nás zadarmo na autobusák sveze.

Na autobusáku byl velký frmol a ukázalo se, že jsme nevěděli o nějakém přímějším autobusu, který odjížděl o 18 minut dřív s minimem zastávek do Dharamsaly. Každopádně jsme byli rádi, že aspoň ten náš jel na čas a vešli jsme se, protože z autobusáku nás nevyjíždělo moc.

Bylo skvělé pozorovat z okna autobusu krajinu kolem. Ta neuvěřitelná proměna nejen v porovnání s krajinou kolem Lehu, ale i teď za tu cestu.
Z Manali tekla krásná řeka, která by byla parádní i na kajaky. Cestu lemovaly palmy, banánovníky, bambusy. Prostě rostliny, na které našinec není zvyklý, ale zde je to běžný standard.
Jeden kopec byl prokopnutý tunelem, ale nejspíš byl bez odvětrávání a v kombinaci s místními motory to byla smrtelná kombinace. Doufal jsem, že bude brzy konec, protože jinak se mi tam udělá brzo šoufl.
Co mě ale zaujalo a bavilo asi nejvíc, byly zastávky na různých autobusácích a větších zastávkách. Ten šrumec, lidi tlačící se ven a dovnitř autobusů, prodejci, kteří okénky prodávali jídlo a pití, žebráci snažící se dostat aspoň pár rupií. Takový organizovaný chaos, kde každý měl svou roli.

V poledne celý autobus zastavil v nějaké místní dhábě, kde jsme si za 40 ₹ dali výtečný dál. Nebylo to jako ve filmu Účastníci zájezdu, kde se lidi naháněli, prostě řidič dojedl a vyrazilo se.
Cesta ubíhala, řidič se s tím nepáral a já už nevěděl, jak si sednout. Byl jsem zkroucený a nohy měl neustále nějak skrčené.
Další zajímavost mě ale trochu vytrhla z dlouhé chvíle. Do autobusu vstoupil revizor a začal všem kontrolovat jízdenky. Bylo vidět, že proplétání autobusem mezi cestujícími měl nacvičené a vždy věděl, jak se zapřít tak, aby měl volné ruce a nikam nepadal. Když došel k nám, pozdravil jsem ho tradičním “namaste” a on úplně pookřál a začal se usmívat. Trochu vrásek mu přidělala paní vedle, která nemohla najít lístek a měla u toho hodně průpovídek, kterým jsme vůbec nerozuměli. Nakonec řekla něco natolik vtipného, že se celý autobus rozeřval smíchy, včetně revizora. I my jsme se smáli, protože to se nedalo jen tak přejít. Moc by mě zajímalo, co mu tak vtipného řekla. Vypadalo to, že si jen koupila nový lístek, a revizor spokojeně zase vystoupil.

Tahle jízda autobusem byla úžasná! Tolik zajímavostí na tak “krátké” cestě jsem nečekal. Ono totiž když se vám v tom malém autobusu za cestu vystřídá tak 300-400 lidí, tak to už je z poloviny zaručený úspěch, že o zážitky nebude nouze.

V Dharamsale jsme přestoupili na autobus směřující do McLeod Ganj, kde bydlí Gabča s Davidem, a jak mi napsali SMSkou. Cesta vedla vzhůru takovým tempem, že jsme dokonce brzo vyjeli nad monzunové mraky a nechali déšť pod sebou. Byla to příjemná změna, protože když pršelo, tak i přes zavřená okna na nás kapala voda.
Hned po vystoupení se na nás slétli, jako vždy, supi a chtěli nás odvézt a ubytovat v jejich zaručeně nejlepších a nejlevnějších místech. My se ale už zkušeně nedali a jen se snažili doptat na cestu, kterou nám v SMS poslal David.

Po chvilce bloudění jsme guest house našli a po ujištění, že tu jsou Gabča s Davidem ubytovaní, si vzali pokoj za 250 ₹ taky.

Netrvalo dlouho a při procházce městem jsme na ně natrefili. Hned nám doporučili nějakou dhábu, kde mají skvělé momo, které by bylo vhodné i pro Janču. Ta cestu přežila, ale riskovat znovu rozhození žaludku nechtěla.
Dali jsme na jejich doporučení a fakt to bylo skvělé! Ale ještě lepší byl chlápek, který momo dělal, a prodejce z vedlejšího krámu. Začali jsme se bavit a oni byli nadšení z češtiny a neustále se ptali, jak se co řekne. Napsali jsme jim krátký seznam a já jim modrou barvou napsal na tabuli české “ahoj”. Dobře jsme se najedli, hodně se zasmáli a celkově to byl příjemný večer.
Obchody už byly zavřené a jediné místo, kde měli otevřeno, bylo knihkupectví. Nakoukli jsme a já si tam koupil knížku o zlatém chrámu v Amritsaru, kam máme namířeno později.

Cestou na pokoj se začalo v dáli bouřit, ale to nám už nevadilo, protože jsme se těšili na pořádný spánek.

3. 9.

Úplně jsem zapomněl zmínit, že Dharamsala a její předměstí v podobě McLeod Ganj je exilovým městem Dalajlámy a vlastně tak trochu celého Tibetu. No a dnes bylo jedno z mnoha povídání, kde právě Dalajláma měl být, a Gabča s Davidem na něj šli.
My s Janou se rozhodli, že nejdřív oběháme město s památkami.

Jana si chtěla dopřát zápaďáckou snídani v nějaké kavárničce a já jsem zase chtěl načuchat atmosféru města. Měl jsem ještě kus tibetského chleba, který jsem si dal místo snídaně. Mimochodem byl vynikající, takové hutné těsto a příjemná chuť.
Brzy jsem se dostal do uliček, kde nebylo žádné ubytování, ani obchody a jen běžný život místních. V určitých místech bylo slyšet i to učení, na kterém Gabča s Davidem byli. Když jsem šel zpátky za Janou, tak mi došla ještě jedna věc. Z každého otevřeného okna šel zvuk toho učení. Evidentně bylo na nějaké rádiové frekvenci, a kdo nebyl přímo na místě, tak si jej aspoň pouštěl takhle doma.

Janu jsem vyzvedl v kavárně a vyrazili jsme do tibetské knihovny. Cesta k ní vedla lesem a byla tam velká spousta opic a sem tam se potulovala kráva. Nad námi i vedle nás visely modlitební vlaječky a já si chvílemi připadal jako v pohádce. Zvlášť když se místy, skrz stromy, prodírala mlha a dělala celou atmosféru ještě zajímavější.

Došli jsme až ke komplexu, kde bylo obrovské množství portrétů, a jak jsme si hned vzápětí přečetli, tak všichni tito lidé se rozhodli vzít si život kvůli okupaci Tibetu. Všechny portréty zaštiťoval portrét Dalajlámy. Jak jsme se tam procházeli a tak nějak vstřebávali ducha místa, zavolal na nás mnich. Prý máme jít dovnitř.
Uvnitř nás usadil, a byť byl trochu zvláštní a na první pohled možná trochu mentálně opožděný, tak jsme místo přijali a usadili se. Na chvíli odběhl, a když se vrátil, tak držel notes a chtěl se učit angličtinu. No že bych byl zrovna někdo, od koho se učit, to se říct nedá, ale brzy se ukázalo, že je to jen taková záminka.
Mnich po nás najednou chtěl povídat o víře a najednou po nás chtěl i pasy, které si chtěl nechat. Když jsme mu vysvětlili, že na tohle nepřistoupíme, tak z něj vypadlo, že mu máme zařídit víza a pas v ČR a poslat mu jej.
Nakonec jsem mu nechal jen telefon, e-mail a adresu, kdyby se někdy objevil v Praze, aby se měl komu ozvat. Jeho jméno, pokud jsem si ho dobře napsal, je Phunsto K Dhakpa, tak uvidíme, zda se tu někdy objeví.

Naštěstí jsme se dokázali ze spárů mnicha dostat bez jakýchkoliv nepříjemností a vraceli jsme se do centra, kde nás zastihl intenzivní déšť. Schovali jsme se tedy do internetové kavárny, kde jsem vyřídil náhradu škod od Finnairu, zaplatil účet za telefon a kouknul, co je nového v ČR.
Poté jsem se vydal sám toulat po městě s foťákem, a to až do 12. hodiny, kdy jsme měli domluvený sraz na oběd v punjabi dhábě, která ale skoro než jídelna vypadala jako restaurace.

Všichni jsme se perfektně najedli a s nasycenými břichy se vydali do Bhagsu Naag chrámu a k vodopádům. Chrám mě, přiznám se, moc nezaujal. Nebyl ničím zajímavý a oproti těm předchozím, co jsme za celou cestu viděli, byl úplně obyčejný. 
Cestou k vodopádům Gabča nakoupila několik razítek od místních henařek a už jich měla celkem slušnou sbírku. Vodopády samotné byly moc hezké. Zároveň u nich nahoře byly stánky, a kdyby bylo sluníčko, a ne monzunové období, dovedl bych si tu představit lehátka, prodej mango lásí a jen tak se kochat výhledy.

Po cestě nazpátek jsme šmejdili po místních obchůdkách a kupovali nějaké drobné dárky domů, které jsme pak nechali na ubytku. Tam jsme si zároveň trochu odpočinuli a následně vyrazili na večeři společně se Sophii, což je Argentinka, která jela s Gabčou a Davidem autobusem.

4. 9.

Ráno jsme si s Davidem přivstali a šli se podívat na střechu na východ slunce. Bohužel bez mraků je východ vždy takový nefotogenický, ale aspoň něco. Hned poté jsme byli koupit tibetský chléb, který byl opravdu výborný!
Kolem 8. hodiny jsme zašli za panem domácím, protože jsme se museli přestěhovat z levnějších pokojů, které měl předem zamluvené. Gabča s Davidem to vyhráli, protože měli aspoň nádherný výhled na město.

Když jsme se přestěhovali, tak Jana šla na zápaďáckou snídani a já šel zkusit vyměnit tu mangovou marmeládu, která byla plesnivá. Kupodivu mi to uznali, ale co byl větší problém, tak v obchodě najít neplesnivou. Až čtvrtá sklenice nebyla plesnivá. To spojení tibetského chleba a mangové marmelády bylo dokonalé!

Když jsme se všichni zase sešli, vyrazili jsme do Dharamkotu, což je cca 2 kilometry nahoru další předměstí. Cesta vedla krásným lesem plným opic a obrovských slimáků.
Naše první kroky směřovaly do vesnice na masalu, ale trochu nám to znepříjemnil zlý pes, co nás pronásledoval a neustále útočil na lýtka. Nedal se zahnat ani kameny. Nakonec asi uznal, že je lepší jít honit někoho jiného, a nechal nás být.
Na masalu jsme nakonec štěstí také neměli, protože jedno místo bylo dost odporné a jinde měli zavřeno.

Došli jsme na malou modlitebnu, která vypadala spíš jako vyhlídka na město. Seděly tam dvě paní a moc mile nás přijaly. Obě byly fajn, uměly perfektně anglicky a povídaly si s námi o tom, jak se celá Dharamsala mění. 15 let zpět tam nebyl jediný guest house, a teď je to spíš tak, že neprojdete ulicí, aniž by tam aspoň jeden nebyl.
Když jsme se ptali na masalu, kde si ji dát, tak se paní usmála, zaběhla dovnitř a všem nám přinesla hrníčky. Moc milé setkání!

Cestou dolů jsme šli přes Bhagsu Naag chrám a stejně jako včera si Gabča odnesla další razítka. Všude pobíhala spousta opic a my se na chvíli zastavili, abychom si je prohlédli. Zajímavá situace na sebe nenechala dlouho čekat. Jedna z opic vzala ze stánku pytlík s pečivem a sklidila za to u ostatních opic pořádný pokřik. Hned s tím odskákala na strom, kde pytlík roztrhla a dobrá půlka pečiva jí spadla na zem. O to se samozřejmě postaraly hned ostatní opice.
Nechtěl jsem odejít bez pořádné fotky, ale s 85mm objektivem se člověk musí zatraceně přiblížit, aby ta opice byla na fotce aspoň trochu vidět. Rozvážně jsem se blížil k jedné opici sedící na větvi vedle cesty, ale ta, jako kdyby cítila, že se jí bojím. Chvíli jsme na sebe koukali, ona prskala a já udělal rychlou fotku. Byl jsem rád, že to je za mnou a nemusím to už opakovat.

Po obědě v oblíbené dhábě jsme se vydali k Dal lake, jezeru, které ale bylo kus cesty, takže jsme se chtěli popovézt rikšou. Při čekání na ni jsem se nějak zamyslel a najednou mě Indové odstrkávali ze silnice, protože na mě už dobrých 5 vteřin troubí auto, a já to úplně vypustil. Je vidět, že jsem si po těch dnech už na to troubení tak zvykl, že mě to nevyvede z míry.
Rikšák nás brzy odvezl všechny k jezeru, ale tam se během chvilky zatáhlo a začal šílený slejvák. Schovali jsme se do obchůdku, kde jsme si dali masalu, takový lék na všechno. Chtěli jsme ten nejhorší déšť přečkat, ale vůbec se to nelepšilo a ani to nevypadalo, že by měl déšť ustávat.
Skleničku po dopité masale jsme vymyli z proudu vody ze střechy, který skleničku naplnil během dvou vteřin.

Déšť neustával a my to po více než půl hodině zabalili a rozhodli se, že se vrátíme příště. Rikšou jsme dojeli zpět do McLeodu a vydali se do internetové kavárny. Potřebovali jsme dořešit ještě nějaké formality s Finnairem. Mě chyběla adresa domů a banky. Vše potřebné jsem zaslal a doufal, že se peníze vážně vrátí, dost by to ulevilo celému rozpočtu.
Další mail jsem psal Filipovi, který poletí do Indie za dva dny. Takže jsem mu psal nějaké tipy na ubytování a cestování.

Asi po hodině v kavárně déšť konečně ustal a vydali jsme se do tibetského muzea, kde má být výstava o moderní historii Tibetu, a tedy okupaci Tibetu Čínou.

V muzeu běžel dokument ve smyčce, který vysvětloval to množství sebevražd lidí, kteří byli vyobrazeni na těch portrétech ze včera. Většina z nich byli studenti nebo mniši, kteří se na protest upálili nebo jinak demonstrativně zabili.
Byla zde velká spousta fotek Dalajlámy, ale nikde jsem nenašel žádnou s Havlem.
V muzeu by se dalo být hodně dlouho, ale už bylo 18 h a muzeum zavíralo.

Přesunuli jsme se tedy do Hope Café, kde je každou středu beseda o Tibetu a jeho současných problémech. Bohužel nás bylo málo, kromě nás tam byl jeden další člověk, a besedu se rozhodli zrušit. Aspoň jsme si zde dali jako dezert čokoládové momo a ty byly skvělé! Museli jsme si ještě nakoupit zásoby, protože zítra bychom měli odjíždět ve 4 h ráno.
Bylo potřeba tedy ještě vypořádat ubytování, zabalit a pořádně se vyspat. Trochu mě mrzelo, že Jana se od nás trhla a šla ještě na kávu, protože když se vrátila a balila, tak mě probudila, no což.

5. 9.

Ráno jsem trochu nedobrovolně vstával ve 3 h, protože, jak se ukázalo, Jana si nestihla včera večer zabalit a teď pokračovala. Měli jsme domluvený taxík na 4:15 a chlápek nám slíbil, že tam bude, ale nikde nebyl. Naštěstí se nám povedlo odchytit nějaký jiný a za 250 ₹ jsme se už vezli dolů. Taxík to nebyl veliký, takže jsme se museli vtetrisovat dovnitř a jeden batoh musel na střechu a druhý čouhal z okýnka. Při téhle operaci přijel námi domluvený taxikář, ale pochopil, že přijel pozdě, a nijak se s námi nehandrkoval.

V Dharamsale jsme z taxíku přeházeli batohy do autobusu směr Amritsar a ještě měli čas si dát něco malého k snídani. Autobus vyrazil s mírným zpožděním po 5. hodině a já se snažil dospat včerejší noc. Byť byla silnice celkem rovná, tak jsme neustále kličkovali mezi krávami a opicemi, které seděly na silnici. Silnice byly zvláštní. Chvílemi to skoro vypadalo jako dálnice, ale po 500 m se to zase svedlo do jednoho pruhu a jelo se po šotolině. Postupem času, jak začalo vycházet slunce, tak se začaly na silnici objevovat motorky a kola a celkově provoz houstl.
Dnes mě cesta nebavila tolik jako ta z Manali do Dharamsaly, ale aspoň jsme v Amritsaru byli celkem brzo, a to kolem 11 h.

Na autobusáku to bylo stejné jako všude jinde, chaos, naháněči a spousta lidí. My se ale zase nedali, a to z jednoho prostého důvodu, měli jsme hlad, a než cokoliv podnikneme, tak jsme se chtěli najíst. Zapadli jsme tedy do první rozumné restaurace a za výborné ceny si dali ještě lepší biryani
S plným břichem jsme se rikšákem nechali dovézt ke Golden Temple. Cesta i rikša byly zajímavé. Běžně rikšáci přidávají plyn na řídítkách, ale zde to evidentně nefungovalo, jak mělo, a tak rikšák přidával taháním za lanko, které vedlo v otvoru vedle sedačky. Znamenalo to, že když zatáčel doleva, automaticky přidal víc, než když zatáčel doprava. Ke zlatému chrámu nás dovezl ale bezpečně a jen nás musel vyhodit před závorou, protože dál motorová vozidla nesmí. Co tam ale smí, jsou lidské rikši, tedy takový povoz, který táhne typicky hubený až rachitický Ind. Kromě těch nás naháněli ještě prodejci šátků. Nejdřív jsme je odmítali, ale brzy jsme pochopili, že do chrámu se může právě jen se zakrytou hlavou.

Bylo tak 35° C a dovnitř proudily davy lidí! Chrám je poutním místem, a tedy tu mají na to uzpůsobené ubytování pro poutníky. Hledali jsme ubytování pro cizince, které je zvlášť. Nakonec nám pomohl až jeden místňák, nejspíš zaměstnanec, který nás správně nasměroval. Jak jsme otevřeli dveře do prostoru pro cizince, tak se najednou rozprostřel neuvěřitelný klid. Co bylo skvělé, byl fakt, že pokoj byl pro 4 lidi, a tedy jsme mohli zabrat jeden společně. Pokoj byl vlastně jedna velká postel s větrákem uprostřed a uzamykatelné skříňky. Chvilku jsme si zde odpočinuli, protože zde bylo víc než přijatelně.

Když jsme se zchladili, vyrazili jsme na prohlídku chrámu, tentokrát už bosky jako všichni ostatní. Vnější ochoz je postavený z bílého mramoru, takže bez slunečních brýlí se to skoro nedalo vydržet. Ty jsem si samozřejmě nechal v batohu a nechtělo se mi vracet, takže jsem neustále mžoural. Samotný chrám je oddělený od vnějšku vodou, která je posvátná a snad každý se v ní koupal. Bohužel spousta Indů neumí evidentně plavat, takže byla všude zábradlí a taky plavčíci s dlouhými bidly, kterými případně vytahovali topící se chudáky.
Ve vnějším podloubí se ve stínu schovávali lidi a někteří evidentně trávili oběd a dávali si dvacet.

Abychom se mohli dostat do zlatého chrámu, museli jsme vystát enormně dlouhou frontu, která vypadala, že se vůbec nehýbe, a rychlým odhadem jsme stanovili délku čekání na 2 h.
Rozhodli jsme se, že zkusíme své štěstí v jiný čas a teď raději půjdeme do proslavené jídelny, která vaří pro poutníky jídlo zdarma. Kousek před jídelnou už stačilo jen následovat dav. Dole jsme vyfasovali talíř, misku na vodu a lžíci a mohli jít nahoru do jídelny. Museli jsme ještě počkat, než se sklidí po předchozí partě. Funguje to tak, že se do jídelny vejde kolem 300 lidí, a jakmile se nají, může tam jít další skupina.
Když jsme byli vpuštění do jídelny, snažili jsme se dělat to, co ostatní. Sedli jsme si do řady na zem a koukali, co a jak. Talíř před sebe a vyčkat, až přijde někdo s kbelíkem čočky nebo brambor a naloží vám na něj porci. Poté si vezmete čapátí a jako poslední jede chlápek s várnicí plnou vody a pomocí páčky z brzdy kola vám načepuje vodu do misky na zemi.

Když vám je něčeho málo, máte možnost si nechat přidat, jakmile půjde zase někdo s kyblíkem kolem. Jídlo bylo výborné a jediná chyba byla, že z důvodu rychloobrátkovosti jste neměli moc času si ho vychutnat. Dokonce jsme ani v našem rohu nestihli dostat dezert, kterým byl nějaký bílý jogurt.
Zvedli jsme se s většinou a zase následovali jejich kroky. Nádobí se vracelo dole, kde bylo zároveň vidět do kuchyně. Tak velké hrnce jsem nikdy neviděl a asi ani nikdy neuvidím. Jeden může mít tak 2 m v průměru. Čapátí se dělaly jak na běžícím pásu a nádobí se mylo rychle, že jen létalo vzduchem, jak se přehazovalo na mytí a z mytí na sušení.
Vše mělo svůj řád. Ingredience se neměřily na kila, ale na pytle, voda se přilévá hadicí a všude byla fůra lidí. Celá obsluha jídelny fungovala na dobrovolné bázi, kde se lidi střídali, jak přicházeli a odcházeli.

Ještě jsme zašli na plácek pro takových 80 lidí a dali si s nimi čerstvě uvařený čaj z obří kádě. Moc cizinců tam asi nechodilo, takže na nás všichni koukali, ale nikdo, s kým jsme navázali kontakt, nemluvil anglicky. Je to fascinující, protože denně tu prý projde tak 40 000 lidí, ale turistů jsme tu mnoho neviděli.

Po najezení a skvělém zážitku jsme se vydali do města. Nechali jsme se dopravit rikšou na vlakové nádraží, kde jsme plánovali koupit si lístek do Dillí. Přece jen vlaková doprava je v Indii hodně populární a my jsme vlakem ještě nejeli. Na nádraží bylo potřeba vyplnit formulář, abychom si lístek vůbec mohli koupit a vystát frontu cca 20 minut. Když jsme došli na , tak přišlo zklamání. Vlak, co jsme měli vyhlídnutý, tak v Amritsaru nestavěl a jediný, který stavěl, byl už beznadějně plný. Mrzí mě to, protože vlak mohl být zase zážitek a oproti autobusu možná trochu větší komfort.
Vydali jsme se tedy koupit lístek na autobus a nechali se popovézt cyklo rikšou. Chlápek, který nás čtyři táhnul, byl opravdu silák, a ještě se skvěle navigoval v dopravě. Jakmile se rozjel, tak si jen tak hopsal a vlastně to vypadalo, jako kdyby nevynakládal pomalu žádné úsilí. Okolo jedoucí auta zastavoval máváním ruky, troubící busy za námi ignoroval. Chtěl jsem si to zkusit, jaké to je, ale pán mi rikšu půjčit nechtěl, asi se bál a já vlastně taky.

Na autobusáku jsme se dozvěděli, že autobus do Dillí jezdí co půl hodinu a stojí 400 ₹. Nebylo teda potřeba nic rezervovat a my se mohli vrátit procházkou zpět do zlatého chrámu. Cestou jsme míjeli spoustu kontrastů. Staré britské baráčky, nebo spíš jejich ruiny. Nové chrámy, ale za starým plotem s odpadky na “trávě”. Celá Indie je fakt země kontrastů a ty nůžky se tu musí rozevírat opravdu ve velkém.
Když jsme přicházeli do chrámu, byla už skoro tma. Chrám byl ale stále plný ruchu a spousty lidí. Když byl čas modlitby, my jsme se vydali na večeři, takže jsme tam byli skoro sami, pokud se té ⅓ jídelny, tedy asi 100 lidem, dá říkat prázdno. Při odchodu jsme zjistili, že dokonce jídelna má ještě jedno patro i dole, takže naráz se může najíst až 600 lidí, tomu se říká efektivita práce.

Když jsme vyšli ven z jídelny, tak lidí už trochu ubylo, ale do samotného zlatého chrámu vedla stále šíleně dlouhá fronta, kterou se nám nechtělo stát. Mezitím se v dáli začalo blýskat a vypadalo to, že se to rychle blíží naším směrem. Během chvilky to opravdu přišlo a my se raději schovali na náš pokoj.
Gabča mi tam zašila merino tričko od Icebreakeru, které po měsíčním nošení a tahání batohu už bylo na ramenou doslova průhledné. Trochu jsem doufal, že vydrží víc, ale je pravda, že to byl poměrně slušný test.

Když se počasí umoudřilo, vydali jsme se obhlídnout frontu a k našemu příjemnému překvapení tam skoro nebyla. Trefili jsme se zrovna do času, kdy tam probíhala modlitba, a musím říct, že mi to přišlo až sektářské. Lidi se klaněli, fungovali trochu zhypnotizovaně a celkově to bylo trochu tajemné. Každopádně výzdoba chrámu byla ohromná! Zlato, kam se člověk podíval, prý je ho tak 100 kg. jediný dojem kazila elektroinstalace, která byla jako po celé Indii zoufalá. Každopádně chápu, proč tolik lidí podniká svaté poutě, aby se sem aspoň jednou za život podívali.

Když jsme si chrám doprohlédli, vydali jsme se na kutě. Na pokoji už nebylo tak hezky, jak to působilo přes den. Bez oken a jen s větrákem to nešlo moc uchladit.

5. 9.

Ráno jsem si přivstal a vstal v 5:30, abych nafotil nějaké fotky za východu slunce. Spáče v podloubích, právě přicházející poutníky nebo mytí v posvátné vodě. Myslel jsem si, že tam budu skoro sám, ale hned co jsem odešel z ubytování, jsem narazil na realitu.
Všude byl ruch jako včera večer, spousta lidí, a dokonce fronta do chrámu byla zase obří. David, který vstal se mnou, byl zklamaný a raději to otočil zpět na pokoj. Já jsem si sednul do jednoho z podloubí a sledoval ten frmol. Během toho sledování a focení mě zmerčila parta čtyř kluků, kteří si ke mně přisedli a povídali si. Bylo těžké určit, kolik jim je, a vůbec jsem z toho neměl dobrý pocit, protože si neustále říkali něco v hindí a já nevěděl, co.
Smáli se i mému šátku, který jsem zapomněl na ubytku a vyfasoval jsem tak nějaký erární, nejspíš dámský. Když už mi to bylo fakt nepříjemné, tak se odněkud vzal pán, který je vyhnal. Kluci ho s velkým respektem poslechli a já byl rád, že jsem se jich zbavil.
Poté se ke mně přišoural kouzelný brýlatý děda a říkal mi, že mě celou dobu hlídal, protože prý to jsou kluci z vesnice, kteří jen na chrámu parazitují a sem tam okradou nějaké cizince.
Vůbec jsem nechápal, jak je to možné, ale byl jsem rád, že si jich někdo všiml a prokoukl je dřív než já. Představa, že bych přišel o foťák, mě děsila. Prý je snadné je poznat, protože mají většinou moderní šátky. No už si na to budu dávat větší pozor!
Kouzelnému dědovi, co mi celou dobu kryl záda, jsem moc poděkoval a nabízel mu nějaké rupie, ale nic nechtěl.

S těmito zážitky jsem se vrátil na pokoj, kde jsem spal až do 9 h, kdy vstávali ostatní. Plán byl vydat se do města a zkusit konečně koupit nějaké to nádobí na thálí a já chtěl zase tepané misky. Bohužel, ani v Amritsaru neměli nic, co by se nám líbilo. Každopádně jsme tam dohodli plán, že si dáme oběd v chrámové jídelně a následně půjdeme pomoct do kuchyně.

Oběd byl jeden z nejlepších, co jsem v Indii měl. Fazolový dál s čočkou a sladkou rýží. Opravdu výtečné! Přidávali jsme si, co šlo, protože tomu fakt nešlo odolat. Dole v kuchyni jsme začali krájet zeleninu. Nafasovali jsme nože a já hned poté rozesmál místní, protože se mi podařilo krájen tupou stranou. Nevím, jak je to možné, ale když jsem ho držel správně v ruce, tak jsem měl k dispozici tupou stranu. Začal jsem jej tedy držet jak prase kost a krájel už ostrou částí. Krájeli jsme rajčata, snažili jsme se je dělat na podobně velké kousky jako místní, kteří se na krájení vůbec nesoustředili a jen si vesele povídali.
Když už začala rajčata docházet, dovolil jsem si umýt ruce a udělat pár fotek. Přesunul jsem se s foťákem od krájení do kuchyně a tam to byl teprve koncert.
Ženy z těsta dělaly koule, muži s nimi třískli o zem, dvakrát přejeli válečkem a házeli je chlapům u plotny, kteří dávali placky na rozžhavenou plochu nad ohněm. Tam je takovým pohrabáčem mistrně obracejí chlápci podle toho, jak jsou placky hotové. Jakmile jsou dokončené, tak je odhodí na místo, kde je jiná paní štosovala na sebe.

U kotlů je to taky zajímavé. Ty obří kádě, tomu se ani nedá říkat hrnce, byly nad ohněm, kam se přikládala metrová polena a oheň prý nikdy nevyhasíná. Jeden kotel má prý kolem 2 500 l a za 24 h, což je směna jednoho kuchaře, je uvaří třikrát. To znamená 7 500 l dálu.
Z kotle se to nabírá do velkých plechovek od koření a přelévá do kádí, které se vozí do jídelny. Ty kádě nosí dva statní chlapi a to, co odnesou, tak padne na jednu partu v jídelně, neuvěřitelné množství.
Doporučili mi, ať se podívám ještě za roh, kde je další kuchyně. Dělají se v ní stejné věci, jen kotle na vaření jsou tam menší, ale o to jich je tam zase víc. Mezi kuchyněmi byl sklad, kde bylo tisíce plechovek a pytlů se surovinami. Kuchaři z druhé kuchyně uměli i anglicky a dobře se s nimi popovídalo.
Když jsem šel zpět, tak se zrovna naskladňovala čočka, a to rovnou celý kamion. Jak jsem došel zpátky ke kráječům, tak už nikdo nic nekrájel a jen se tam utvořil diskuzní kroužek kolem Gabči a Davida, kterým dva místňáci překládali.
Všichni se ptali, jak se nám líbí chrám, zda se nám líbí Indie a taky odkud jsme. Po chvilce už to začalo být takové neustále dokola, protože ta jazyková bariéra prostě byla a na nějakou větší konverzaci v kruhu to nebylo. Slušně jsme se rozloučili a šli zpátky na pokoj.

Na pokoji jsme si vzali pár drobností a vyrazili na domluvené místo, kde nás nabere taxík a odveze nás na hranici s Pákistánem do Attari border. V 15:30 jsme měli sraz kousek od chrámu, kde jsme doplatili zbytek peněz a vyrazili s řidičem k hranicím. Přijela malá dodávka, do které se nás i s řidičem mělo vejít 9. Do každé řady se museli vejít tři, tedy i dopředu, kde jsou jen dvě sedačky. Já jsem vyfasoval prostřední místo vpředu, a tedy i řadící páku mezi nohama. Naštěstí auto mělo jen 4 rychlosti, představa, že by mělo 6 jako auta u nás. tak bych měl určitě problém. A po vyjetí z města jsme se dostali na dálnici a tam se skoro neřadilo. Čekalo nás cca 30 kilometrů a tak 40 minut cesty.

Na místě nám naháněči vnucovali indické vlajky, chlazenou vodu, ovívače, nebo že nám namalují vlajky na tváře. Nic z toho jsme nechtěli a raději se nechali unášet davem až do velké fronty lidí. Policisté pouštěli jen malé skupinky, které bylo možné zkontrolovat a prohmatat, zda u sebe nemají nějaké zbraně. Zároveň jsme viděli, že zápaďáci a ženy chodí jinudy a mají speciální frontu. Zkusili jsme se tam taky vměstnat a ušetřili tím hodně času při čekání.
Holky prošly opravdu kontrolou bez čekání a problémů, my si trochu počkali, ale méně než ve frontě pro místní. Ukázalo se, že já byl dost problémový na kontrolu. Před vstupem jsme museli nechat brašny a batohy venku, a tak jsem měl celou fotovýbavu, pas, peněženku a podobné věci po kapsách. Než mě prohmatali a než jsem ukázal a zase zandal vše potřebné, tak to trvalo. Naštěstí neměli problém s ničím, co jsem měl u sebe.

Sedadla pro cizince byla hned za VIP zónou. Asi nebylo zvykem, že by dorazilo tolik turistů, a tak se vyčleněná malá nudle hned zaplnila.
Chvíli trvalo, než estráda začala, ale pak se to rozjelo. Dříve než vám o tom napíšu, je důležité popsat, jak to vypadá. Představte si hlediště s tribunami po třech stranách a na té čtvrté společnou pákistánsko-indickou hranici. Na tribunách jásající zástupce dvou jaderných velmocí a poměřování pindíků. To je vlastně celá estráda na Attari.
Na úvod začaly běhat ženy a děti z jedné strany na druhou a u toho držely nad hlavami vlajky. Evidentně to pro ně byla velká čest, protože bylo krásně vidět, jak jsou z toho úplně u vytržení. Všemu tomu veleli vysocí Sikhové v uniformách s vysokým kloboukem, který už tak urostlé chlapy dělal ještě vyššími. Ono celkově v Indii najít někoho, kdo má víc než metr osmdesát, je dost těžké, ale tihle chlapi byli evidentně pečlivě vybraní podle výšky.
Po přebězích se všechny ženy sešly dole na silnici a začaly tančit do rytmu hudby. To nenechalo chladné mužské osazenstvo a radostně křičelo a tleskalo.
Vlastně to je fakt bizár, taková párty na hranicích, kde se jedna polovina snaží ukázat před tou druhou. Ten největší bizár ale má přijít až za chvíli.

Jakmile se dotančilo, chopili se “slova” uvaděči a začali vyvolávat vojáky, kteří vykopávali nohy až nad hlavu. Vyvolávání ale bylo extrémní, protože uvaděč hrál takové “hutututu”. Prostě křičel do mikrofonu, co mu hlasivky stačily, a evidentně se se svým pákistánským kolegou předháněl, kdo na jeden nádech vydrží déle křičet. Po celou dobu, co uvaděč křičel, tak dole pochodovali jeden nebo dva vysocí Sikhové a vykopávali nohy až nad hlavu. Totéž se samozřejmě odehrávalo i na pákistánské straně.

Bohužel z našich míst bylo špatně vidět na druhou stranu do Pákistánu (pokud se tam dostanete, tak nahoru a doleva to bude nejlepší), takže se nám to trochu omrzelo a bylo to dlouhé. Dokonce tolik, že původní sraz u taxíku v 18:30 jsme neměli šanci stihnout. Doufali jsme, že taxikář to pochopí, a počká na nás na všechny.

Když to celé skončili, šli jsme rychlým krokem k taxíku. Řidič tam byl, ale my byli první, takže jsme čekali na zbytek dobrých 15 minut.
Cesta zpět byla nějaká rychlejší a já neseděl uprostřed, takže i o dost pohodovější. Namířili jsme si to ještě před chrámem do krejčovství, kde si Gabča nechala ušít šaty přímo na sebe. Když jsme tam dorazili, tak šaty ještě šili. Normálně by to nevadilo, ale my jsme museli ještě do chrámu a pak honem na autobusové nádraží, odkud pojedeme do Dillí. Šaty došili a všichni jsme rychle zamířili do chrámu.
Celkově byl ten odjezd dost na knop. Při odchodu z ubytka nás vyzvali, abychom zaplatili, a když jsme vysvětlovali, že jsme jim to hodili už do ofiko boxu, tak že ne a chtěli ještě něco do ruky. Pochybuji, že to šlo na správné účely, ale nebyl čas se hádat. Do rikši jsme batohy skládali ve 20:45 a ve 21 h nám měl odjíždět autobus. Sice jezdil co půl hodinu, ale jen přes den, tento byl poslední, co dnes odjížděl.
Rikšák vycítil urgenci v našem hlase a jel jako o závod, asi i díky tomu jsme to stihli a minutu před odjezdem jsme seděli v autobuse na nástupišti číslo 10 a mohli frčet do Dillí. Jedna věc, co se mi nelíbila, byl fakt, že můj batoh jako jediný z naší party musel na střechu, protože se dovnitř už nevešel. Doteď jsem si na to nezvykl a nedůvěřoval tomu upevnění nahoře.
Kdybychom věděli, že autobus buse mít zpoždění cca 15 minut, asi bychom tolik nechvátali. Aspoň jsem ještě nakoupil v nejbližším krámku nějaké jídlo na cestu.
Hned po odjezdu se autobus brzo naplnil a moje přání, abych se mohl přes noc rozvalovat, se nenaplnilo.

Ani přes svou únavu jsem nemohl usnout. Byl jsem zaražený do sedačky a prostě průměrný Ind není průměrný Evropan. Kolem 11 h se autobus trochu uvolnil a já se aspoň natáhl. Spát se ale opravdu nedalo, protože řidič jel dost rychle, a ještě ke všemu měl nějaký vytuněný klakson, který byl asi nejhlasitější, jaký jsme v Indii zažili. Používal ho v kombinaci s vyblikáním a celkově jeho jízda byla dost agresivní. Takže mi ani tolik nevadilo, že přistoupili další a už jsem nemohl zůstat natažený.

7. 9.

Z cesty si toho ale moc nepamatuji, všude tma a nic pořádně vidět nebylo. Kolem 7 h ráno jsme dorazili do DIllí, kde se k nám opět seběhl celý houf taxikářů a rikšáků. Z té cesty jsme byli tak zmožení, že jsme se nechali ukecat a taxíkem odvézt na Ashram road. Sice to stále předražených 500 ₹, ale v tu chvíli nám to nevadilo.
Na téhle ulici jsme měli rezervaci hotelu New Asloha Continental na začátku našeho putování, kterou jsme ale kvůli komplikacím zrušili. Kupodivu ubytování bez rezervace bylo ještě levnější, asi díky poplatkům, a za celkem hezký pokoj pro dva jsme platili 700 ₹ za noc.

Zahodili jsme batohy a bez nějaké větší pauzy se vydali do města. Jana šla zkusit vyřešit opravu foťáku, který táhla celou dobu vlastně zbytečně, a my s Gabčou a Davidem vyrazili na Paharganj, kde jsme už opravdu chtěli koupit nádobí na thálí, misky a Gabča nějaká razítka.
Po delším procházení se ulice začaly zaplňovat a ožívat. Natrefili jsme na jeden obchod s kuchyňským vybavením. Bohužel talíře na thálí měli jen plastové a obdélníkové. Na náš dotaz, zda nemají kulaté a kovové, se trochu laxně pan majitel vyjádřil, že zkusí přinést ze skladu. Trvalo to asi půl hodiny, ale nám to nevadilo, protože jsme se mezitím prošli po okolí.
Opravdu pak přinesl kovové kulaté a chtěl za jeden talíř jen 190 ₹. Dokonce by možná uměl sehnat i misky, ale tou dobou jsme měli už strašný hlad a řekli si, že to necháme na jindy.

Šli jsme do hotelové restaurace, protože tam měli dobré ceny a velký výběr z indické kuchyně. Samotná restaurace je na střeše a její vybavení vypadalo celkem uboze. Asi to bude tím, že většina lidí si nechala jídlo doručit na pokoj. Prostředí sice bylo mizerné, ale jídla byla vynikající a ve spojení s těmi výhledy to bylo opravdu příjemné.

Po obědě jsme šli s Davidem koupit nějaké ovoce a mléko, abychom si udělali banánový milkshake a zajedli ho výtečnou papájou.

Naordinovali jsme si poobědového šlofíčka, abychom dospali tu cestu z Amritsaru. Já se vzbudil až kolem 17 h a šel se podívat, zda Gabča s Davidem také nejsou vzhůru. K mému překvapení byli, a tak jsme mohli vyrazit na procházku po Paharganj.

Na ulicích byly všude předvolební plakáty, a byť jsme netušili, o jaké volby se jedná, tak bylo jasné, že se spousta lidí snaží uspět. Zajímalo by mě, jak volby v tak obrovské zemi fungují. Dokonce jsme natrefili i na několik happeningů, kde nejspíš kandidáti mluvili k lidem. Nás to aspoň zahnalo do jiných uliček, kudy bychom možná běžně nešli.
Ty boční uličky působily nevlídně. Byly temné, úzké, plné popelnic a bylo vidět, že Evropané se tam nevyskytují každý den. Necítili jsme se tam ani ve třech nijak dobře a chtěli se vrátit zpět na hlavní třídu. Tam nás ale vytlačil alegorický průvod zpět k našemu hotelu.
Zašli jsme si aspoň na internet, abychom se podívali na detaily o památkách, které hodláme navštívit.

Když jsme vyšli z internetové kavárny ven, byla už skoro tma a průvod se zase vydal k nám, jen opačným směrem. Tentokrát jsem se nechal strhnout a začal fotit. Najednou se mi před foťákem odehrávalo dobré divadlo. Lidé přicházeli, chtěli se fotit, usmívali a celkově to bylo takové příjemné.
Šel jsem s průvodem až k hotelu, kde jsem se oddělil a šel si lehnout do klidu pokoje. Dali jsme si večeři, domluvili plány na zítřek a šli spát. Teda v našem pokoji to znamenalo usínat za neustálého pískání větráku, bez kterého by se ale nedalo usnout vůbec.

8. 9.

Ráno jsme vyšli ven kolem 8. hodiny a směřovali do místního metra. Koupili jsme si třídenní lístek a vyrazili směr Red Fort, což je vojenská pevnost.
Do metra se nedostanete jinak než přes kontrolní rám a sekuriťáka. Ženy mají separé frontu. Teprve po této kontrole se dostanete k turniketům, které jsou opravdu rychlé a vůbec nezdržují. Místní metro má několik linek, které jsou barevně označené a velmi dobře zakreslené na mapě, ale i v samotném metru, takže vždy víte, kam máte jít. Co je ale změna pro Pražáky, je fakt, že často zde metro jezdí i nad zemí.
Souprava metra byla jako nová a super čistá, nejspíš i proto, že metro zde funguje jen 10 let a dalších 10 let se má budovat. V přední části vozu je vyhrazené místo jen pro ženy, ostatní místa jsou pro všechny a stejně jako u nás místa u dveří mají nálepku pro postižené, slepé, maminky a tak podobně.
Co je velký šok, je systém nastupování a vystupování. Vůbec zde nefunguje evropský způsob, kdy se nechají lidi v klidu vystoupit, a teprve poté se nastupuje. Všichni se tlačí ven i dovnitř a vzniká šílený chaos, který vůbec nepomáhá rychlé výměně lidí. Měli jsme výhodu, protože jsme přibližně o hlavu větší než průměrný Ind, takže s vystupováním problém nebyl.
Další zvláštností je hlášení. To, že je v hindí a angličtině, jsme ocenili, ale kromě klasického hlášení zastávek se sem tam objevují hlášky typu nejezte jídlo v metru, pusťte starší lidi sednout, nesmíte fotit, pokuta je 5 000 ₹ nebo až 4 roky vězení. Podobné hlášky byly vlastně až úsměvné, protože věřím, že už je nikdo z místních nevnímá.

Když jsme vystoupili z metra, tak jsme si připadali, že jsme se ocitli v úplně jiné Indii. Všude někdo spal, dokonce jeden i kompletně nahatý. Všude někdo prodával nějaké cetky a prokličkovat k samotné pevnosti nebylo jednoduché. Vstup pro nás zápaďáky byl 250 ₹ a já vlastně tenhle princip schvaluji a přijde mi správné, aby místní měli vstup skoro zadarmo, a turisté si připlatili. Uvnitř je spousta muzeí a různých jiných budov. Některé budovy jsou rozpadlé, ale obecně bych řekl, že se o pevnost velmi hezky starají.
V některých muzeích se nedalo pobýt dlouho, protože tam byly davy lidí a úplně vydýcháno. I přesto jsme navštívili válečné, archeologické a muzeum o obsazení Indie Brity.
Jednou se nám stalo, že jsme zabloudili a šli nějakou neoficiální cestou a v mžiku za námi doběhl sekuriťák, že tudy nemůžeme. Dokonce na nás začal, že nám vezme vstupenky, protože jsme porušili pravidla. Snažili jsme se mu vysvětlit, že neděláme nic záměrně špatně, ale značení je tu opravdu nejasné a nepochopili jsme, že se máme vydat na opačnou stranu k bráně.
No celkově pevnost byla zajímavá, a rozhodně pokud budete v Dillí, tak doporučuji.

Další na řadě byla mešita Jama Masjid. Cesta k ní vede skrz čínskou tržnici, kudy jsme se proplétali mezi lidmi jen obtížně, evidentně to tu je oblíbené. Po chvilce bloudění jsme se konečně ocitli před mešitou, ale zrovna v momentě, kdy se tam konala mše, takže jsme dovnitř nemohli.

Vyrazili jsme tedy na metro a chtěli dojet co nejblíž Akshardham temple. Jana se od nás oddělila a vracela se zpátky na hotel, protože jí nebylo dobře a chtěla si odpočinout.
My jsme museli absolvovat dva přestupy a metro už vůbec nebylo tak prázdné jako ráno.
U chrámu mě čekalo nemilé překvapení, dovnitř se nesmělo s batohy ani foťáky. Dost jsem se bál, kde tu brašnu nechám, ale nakonec se ukázalo, že jsou na tohle připravení a systém úschovy mě uklidnil, a naopak jsem se těšil, že to bude jedna z mála památek, kde se s námi nebude nikdo chtít fotit, a pokud bude chtít, nebude mít čím.
Pro úschovu jsme museli vyplnit formulář se jménem, adresou a telefonním číslem, následně jej odevzdali u okénka, kde si vás i s těmi věcmi, co odevzdáváte, vyfotili a vzali si věci. Jako důkaz jsem obdržel nějaký token.
Před vstupem ještě absolvujete kontrolu sekuriťákem a pak už můžete jít obdivovat chrám.
Ten byl naprosto úžasný, celý je z vytesaného kamene, kde každý detail byl dokonalý! Co bylo jiné, než všude jinde, byl fakt, že to bylo dotažené na 100 %, žádná trčící elektroinstalace, žádné schované nedodělky, prostě prvotřídní nádhera! Celý chrám je laděn do šedé barvy a jen tu a tam je nějaký barevný akcent v podobě obrazu nebo sochy. Něco je i skvěle nasvícené, takže to působí o dost plastičtěji, než kdyby to bylo pouze s přirozeným světlem smogového města.
Zvenku kolem chrámu byl pás věnovaný uctívání slonů. Bylo zde 80 příběhů, kde hrál roli slon. Celá zahrada byla ve tvaru lotosového květu a byla velmi dobře opečovávaná.
Vzhledem k tomu, že místa, kde jsem bez foťáku, si většinou tolik neužiju, tak tady to byl opak. Mohl jsem skvěle vnímat atmosféru a soustředit se všemi smysly.

Když jsme se vynadívali, vyrazili jsme do Lotosového chrámu. Dříve než jsme tam dojeli, museli jsme se stavit na jídlo, protože jsme na sebe začali být už trochu nepříjemní. Jedna obyčejná dhába vyřešila naše trable a my mohli obdivovat jeden z nejnovějších chrámů v Dillí.
Ke chrámu jsme se dostali už se zapadajícím sluncem, to vytvořilo super atmosféru. Pro vstup bylo potřeba absolvovat proslov o tom, jak se uvnitř máme chovat. Kvůli tomu seřadili všechny příchozí návštěvníky do několika řad a začali.
Bylo smutné, že ten proslov byl delší než naše setrvání uvnitř chrámu. Ne že by se nám to tam nelíbilo, ale vlastně pokud jste se nepřišli modlit, tak tam nebylo moc na co koukat a co dělat.

Když jsme vyšli ven, už byla tma a jediné, co jsme chtěli udělat před cestou na hotel, bylo nakoupit. Poprvé jsme navštívili velký obchoďák v domnění, že tam bude spousta věcí, ale vlastně na výběr tolik nebylo a ceny nebyly o nic lepší než na ulici v malých specializovaných obchodech. Co mě tam ale zaujalo, bylo balení sušenek Parle G, které jsem si za tu dobu oblíbil. Měli balení o 800 g za 55 ₹. Jako dárečky jsem koupil koriandr a sušené chilli papričky.
Z New Delhi jsme si vzali rikšáka, protože za dnešek jsme byli už hodně uondaní a já k tomu měl ještě plný nos z klimatizace v metru, která byla nastavená spíš na mražení.

9. 9.

Ráno jsem měl nechtěný budíček v 5:45 a pak každých dalších 10 minut. Jana si ho prý nastavila, že chce jít v 6 h ráno někam na masalu. Pokud to tak mělo být, budiž, ale proč bylo opakování budíku po deseti minutách nastavené až do 7:30, jsem vážně nepochopil. Trochu už se mi s Janou prohlubuje celoindická krize. Její společnosti mám už po krk a trochu věřím, že i ona mé.
Ráno mi nebylo nejlíp. Běhavka, rýma a celková slabost nenasvědčovala ideálnímu vstupu do dne. Naštěstí jsme nikam nespěchali, protože jsme měli sraz s Alčou, kterou jsme potkali už ve Šrínagaru, až v 10 h. Sraz byl ve čtvrti, kde teď bydlí u nějakého Inda.
My jsme na místě byli chvíli před, a Alča chvíli meškala. Měli jsme tak čas a já byl rád, že jsem si mohl na chvíli sednout a jen tak pozorovat mravence, kteří měli větší hlavu než zadek a vypadali hrozně disproporčně.

Když Alča dorazila, provedla nás po té čtvrti. Byl to obrovský šok. Žádné rikši, taxíky, stánky, prostě jen luxusní vily a zaparkovaná luxusní auta na ulici.
Došli jsme až do Lodhi gardens, které byly krásné a udržované. Jen já si je moc neužíval, protože mi bylo ještě hůř než ráno a nejraději bych jen někde seděl ve stínu.

Naštěstí naše další kroky směřovaly k rikšákovi, který nás zaveze do zaručeně levné dháby, kterou moc dobře zná. Vzal nás všech pět najednou, ale když se měl rozjet, tak to rikše moc nešlo, přeci jen na šest lidí v součtu není stavěná. Bohužel dhába, kam nás odvezl, nebyla ani levná, ani dobrá. Korunu tomu dal majitel, když nám donesl colu v plechovce 330 ml a chtěl za ní 60 ₹, a jak jsem šel ze záchodu, všiml jsem si, že v lednici má ještě lahvovou o 200 ml za 8 ₹. Začal nám tvrdit, že je to jen na pití venku, ale nakonec jsme ho ukecali, aby nám dal ty sklenice místo plechovky. No nebyl to nejlepší tip.

Naše další kroky vedly k mešitě, jejíž jméno jsem si nezapamatoval, ale zase jsme popojeli rikšou, tedy tentokrát dvěma, protože cena byla stejná jako u pána vedle, který nás chtěl odvézt všechny. Gabča s Davidem a Alicí jeli v přední rikše a my s Janou v té druhé. Byla to jízda, první rikšák to měl evidentně víc v paži a do křižovatek jezdil bez brždění, obratně se vyhýbal autům, a ten náš ho jen sotva stíhal a několikrát jsme se ztratili z dohledu. Nakonec nás v pořádku oba dovezli k mešitě.
Šlo se do ní úzkou uličkou lemovanou krámky a žebráky. Dokonce mi přišlo, že se ulička zužuje, a nakonec jsme úplně přestali vidět nebe nad hlavou. V tu chvíli se také spustil největší humbuk všech stánkařů, kteří na nás pokřikovali. Jak se později ukázalo, tak nám jen nabízeli uschování našich bot a předháněli se, kdo bude ten, u kterého si boty necháme. Cesta se začala klikatit, ale najednou se rozhostil klid uprostřed toho všeho povyku a chaosu. V mešitě bylo hodně lidí, ale všichni se chovali tiše, mile a přátelsky.

Po chvíli rozjímání v mešitě jsme vyrazili zpět a na jednom trhu jsme natrefili na zubní dřívka, tedy dřívka, která se rozkoušou a tím se čistí zuby. Koupili jsme si velkou sadu a dohodli se, že si ji s Davidem rozdělíme. Chtěli jsme si vzít rikšu, abychom na metru byli rychleji, ale když už jsme byli na místě, kde rikšáci stáli, tak se objevili policajti a všichni rikšáci jak mávnutím kouzelného proutku odjeli. Nakonec jsme využili služeb cyklo rikšáka a dali mu o hodně víc, protože nás taky bylo o hodně víc.

Já se od skupiny oddělil a vyrazil zpět na hotel, protože mi bylo vážně zle. Jak jsem došel na hotel, tak jsem padl do postele a spal až do chvíle, než dorazila Jana, vysmrkala se a za 5 vteřin zase odešla. Asi si to smrkání mohla nechat na potom.
Vypotácel jsem se tedy po Janě za ostatními na střechu a dal si s nimi večeři. Bohužel dvě jídla z pěti nedonesli, a my jak trubky čekali, zda je ještě neplánují donést. No hádejte, neplánovali.
Když jsme se najedli všichni, tak Alča zůstala s námi na pokoji, protože jsme ji už po 21. hodině nechtěli pouštět samotnou přes Dillí.

10. 9.

Ráno jsme vyrazili na Qutab Minar, kde jsme nakonec nešli dovnitř, protože vstup stál 250 ₹ a my měli vybráno přesně tak, abychom nevezli zpátky rupie, a tohle by nám udělalo čáru přes rozpočet, doslova.
Prošli jsme se tedy přilehlým parkem, který byl plný ruin mešit a jiných staveb. Ty ruiny byly volně přístupné a kromě partičky místní omladiny jsme potkali i hnízdo vos, a to bylo celkem nepříjemné.
Z jedné ze střech byl nádherný výhled na samotný Qutab Minar spolu s okolím. Vyhlídli jsme si zároveň barák, ze kterého nám přišlo, že by mohl být hezký výhled. Byl přes silnici a ta byla za slumem. Takže projít k němu byl celkem oříšek a nevyhnuli jsme se žebrákům a zvědavým pohledům. Když jsme natrefili na barák, tak tam stál hlídač a na naši otázku, zda se dá jít nahoru, nás ochotně doprovodil. Naivně jsme si mysleli, že nám otevře vstup úplně nahoru, ale on se zarazil u takového malého průhledu a v hindí nám začal vykládat, kde co je. Nic jsme mu nerozuměli a ani jsme nic pořádně neviděli. Když jsme sešli dolů, tak se ukázalo, že jediné, co umí, je říct si anglicky o peníze. To jsme mu dát nechtěli, protože o tom na začátku nebyla ani řeč.

Skočili jsme do metra, abychom vystoupili na Central Secretariat, odkud jsme se vydali k parlamentu. Dovnitř se bohužel nesmělo a do jejich muzea kousek vedle se nám nikomu nechtělo. Pokračovali jsme tedy kolem sídla prezidenta až k Indické bráně. Co nás celou dobu překvapovalo, byl fakt, že tu bylo málo lidí a už vůbec ne turisté.
Možná to bylo i tím, že sluníčko pálilo opravdu slušně a jediné, co nás zachraňovalo, byl stín stromů u umělého kanálu.
Indická brána je hezká, ale nic, co byste nemohli vynechat.

Chtěli jsme se rikšou popovézt do oblíbené dháby, ale jeden rikšák si řekl o 300 ₹ a druhý o 50 ₹ s tím, že nás hodí do zaručeně levné restaurace. No naletěli jsme tomu zase, pokud je levné 100 ₹ za suchou rýži, tak se rikšák má asi opravdu dobře. Do restaurace jsme nešli a raději skočili na nejbližší metro a sjeli do oblíbené dháby.

Při cestě na hotel jsme nakoupili zásoby na zítřejší let a vyhlédli si kousek od hotelu juice bar s mango shakem a dhábou, která vypadala poměrně solidně a kde bychom se večer mohli najíst.

Na hotelu jsem předbalil batoh a poté, co jsme se vrátili z dháby s plným břichem včetně ochutnání toho mango shaku, tak jsem dobalil zbytek. Kupodivu když jsem vynechal dva šutry, tak jsem měl přesně 23 kg. Zkusil jsem tam šutry nahoře nechat a dělat blbýho. Každopádně záložní plán vyhodit dva šutráky jsem měl.
Nastavil jsem budíček na 7 h a šel spát.

11. 9.

Ráno jsem vstal v 7 h a během chvilky jsem byl před hotelem, kde už na nás čekal domluvený taxík. Vycházelo to levněji než nějaké komplikované dopravování busem nebo metro expresem. Chtěl pouze 150 ₹ na osobu.
S Janou jsme tam byli, ale Gabča a David chyběli. Vyrazil jsem tedy k nim na pokoj, ale museli jsme se minout na schodech, protože jsem dorazil už do prázdného pokoje.

Co nás ještě překvapilo, když si z hotelové recepce k taxíku došli pro dýško. Neviděli jsme důvod proč, neudělali pro nás vůbec nic navíc, a naopak na spoustu věcí zapomněli. A plus jsme u sebe měli dohromady jen zbylých 140 ₹.

Sedli jsme tedy všichni do taxíku a frčeli na letiště. Taxík to byl moderní a oproti jiným autům to řidiči dost jelo. Ten toho samozřejmě využíval a v provozu se bez zrcátek proplétal na centimetry. Na letišti byl opravdu rychle a my tam mohli rovnou do odletové haly. Pokud si vzpomínáte, dostat se do odletové haly není v Indii jen tak.
Policistovi u vstupu se vůbec nelíbilo, že na vytištěném papíře je jen Davidovi jméno. Musel tedy nechat donést nějaký papír s cestujícími a tam jsme se museli všichni najít.
Jakmile jsme prošli touhle úvodní kontrolou, šli jsme rovnou na check-in, kde mi i se šutry navážili 22,9 kg. Nevím, jak je to možné, protože podle mého měření měl včera 27 kg. Možná tím, jak byl široký, tak se trochu opřel a na pásu neležel plnou vahou. No nehádal jsem se, co vám budu povídat.

Kontroly byly v pohodě a jen nám na letenkách postupně přibývala razítka. U gatu si David všiml, že měl v peněžence ještě 300 ₹, a rozhodli jsme se, že si za to dáme snídani. Dali jsme si čapátí a mango lásí. Paradoxně to bylo první lásí, které bylo opravdu z manga, a ne z limonády. No chutnalo výborně!
Na tom mezinárodním terminálu bylo vše takové načančané. Koberce, pohodlná sedadla a klid. Dokonce na záchodě byl pikolík, co vám při mytí rukou pouštěl vodu a podával ručník. Takový jiný svět, než na co jsme teď za poslední dny v Paharganj byli zvyklí.

Nástup do letadla byl na čas a stejně jako předtím bylo letadlo obrovské. 9 sedadel v jedné řadě. Co mě ale překvapilo víc, byl fakt, že bylo zaplnění jen tak ze ¾.
Po vzletu jsem byl rád, že jsem neměl díky rýmě problémy s ušima, to byla velká úleva.

Jídlo bylo skvělé a servis personálu nadstandardní. Let utekl jako voda a brzy jsme přistávali v Helsinkách.
Tam jsme oproti minule čekali jen 2 h a bezproblémově se dostali v 18:30 do Prahy. Gabča s Davidem jeli rovnou do Brna, takže je naši hodili aspoň na autobus, aby vše stihli.

Tím končí naše víc než měsíční dobrodružství, na které asi nikdy nezapomenu. Snad mě rodiče nevydědí za to, že jsem od Gabči s Davidem jakožto Brňáků pochytil hantec.

A ještě jedna dopravní statistika na závěr: